7. kapitola - V kočáru

20. června 2014 v 11:42 | Lajheril |  Znovu rozkvést
Nastal čas jásat! Mám první čtenářku - Maybelline! Jako důkaz vděčnosti ti věnuji tuhle kapitolu :) Nic si za to nekoupíš, ale snad tě to potěší. Připomíná mi to staré dobré časy - já okomentuji povídku tobě, ty mně. Vzájemně se budeme podporovat a těšit se na dílka té druhé. Jaká to idylka, že? :D

Pomalu se zvedá i návštevnost, což je také pozitivní. Třeba svítá na lepší časy.




"Tati, už běžte. Všichni jsou tu sami a my to s Ginny zvládneme, viď?" hledala Gabriela podporu u nové kamarádky.

"Jasně. Ty kufry nejsou zas tak těžké, abychom je do kočárů nedaly samy," souhlasila Ginny a brala si ten svůj. Pravda, že kdyby tahala Gabrielin, možná by problém měla, protože té pomocí zmenšovacího kouzla pomohla její sestra do kufru sbalit celou skříň.

"Dobře," přikývl pan Delacour a líbnul dceru na temeno hlavy. Ginny potřásl rukou a pak oběma popřál mnoho zdaru. Loučení s Fleur ale bylo mnohem delší, poněvadž obě dlouze přemlouvala, aby jí po každém plese a dalších důležitých okamžicích ihned poslaly podrobný popis. Gabriela okamžitě souhlasila a vrhla se sestře do náruče. Ginny řekla ano jen proto, aby to nevypadalo tak hloupě a jen se jí letmo dotkla. Vroucí objetí jaksi ještě neměla s novou švagrovou zažité.

"Užijte si to… a Gabrielo, představ Ginny spolužákům!" připomínala ještě, když odcházela a pak, jakoby nemohla odolat, poslala okolním chlapcům pár vzdušných polibků a koketně na ně zamrkala. Gabriela i Ginny se zasmály, když všichni omámeně vzdychli.

"No jo, to je přesně ona," konstatovala Gabriela. "Když je v okolí chlap, musí se hned předvádět. Ještěže ji Bill trochu zkrotil."

"Jen aby mu to vydrželo," strachovala se Ginny, ale dívka ji hned uklidnila.

"Znám svou sestru nejlépe ze všech lidí na světě. Jestli jsem si něčím jistá, tak Fleuřinou láskou k Billovi. Absolutně ji očaroval. Hele, tak pojď… už jsou na tebe všichni zvědaví."

"To pochybuju," obrátila oči v sloup Ginny a pak co nejjasněji a zároveň co nejméně urážlivě odmítla. "Vím, že Fleur říkala, že mě máš seznámit, ale já se na to ještě necítím, nevadí? Porozhlídnu se pak sama."

"Aha," zamrkala Gabriela opravdu překvapeně. Stále ještě nechápala ani setinu z pocitů, které v sobě dusila Ginny. "Bez problému. Zůstanu s tebou."

"Ale ne!" zděsila se Ginny při pomyšlení, že by mohla být příčinou, proč nedělá Gabriela to, co chce (nemohla si nevšimnout toužebných pohledů, které vrhala na přítelkyně, když podávala ten velkorysý návrh). "Já si vystačím sama, opravdu. Se mnou by sis moc legrace neužila, to mi věř."

Gabriela se na ni nedůvěřivě podívala a zkoušela uhádnout, proč se Ginny chová tak samotářsky. "Říkáš to jen proto, že si myslíš, že bys mi byla na obtíž nebo co."

"To vůbec!" ujišťovala ji Ginny, ale věděla, že to má na jejím počínání taky svůj určitý díl. "Nemá smysl se se mnou zabývat, vím, že sis všimla, že i u vás jsem byla nejraději sama. Prosím, běž se bavit! Pak se za tebou stavím."

"Slibuješ?" měřila si ji nedůvěřivým pohledem.

"Ano," přikývla Ginny a uvědomila si, že Gabriela se teď chová jako malé dítě. Bylo to ale docela samozřejmé, protože v sedmnácti má ještě člověk právo chovat se naivněji. To jen ona a její přátelé byli okolními událostmi tak ovlivněni, že dospět museli, protože jinak by ve světě nepřežili. Tedy alespoň ne v tom kde byl i Voldemort a jeho smrtijedi.

"Tak dobře, ale neztrať se!" varovala ji a pak zmizela i se svými věcmi v hloučku svých spolužaček.

Ginny si oddechla a při první příležitosti se nacpala do kočáru, i když s kufrem jí musel pomoct nějaký kluk, který ještě ke všemu vypadal tak na patnáct. Rudovláska si zase smutně uvědomila, jak od Harryho smrti žalostně zeslábla nejen po psychické, ale i po fyzické stránce. Dřív byla tak ve formě, že kolikrát zastala víc práce než Ron, ale teď stěží rozpohybovala vlastní tělo. Způsobily to asi kila, která za poslední měsíce náhle zhubla.

"Ehm…díky," řekla rozpačitě, ale kluk nad tím jen mávnul rukou a šel pomoci zase někomu jinému. Možná na to balí holky, pomyslela si Ginny, ale pak jí velkolepost vybavení vozu vyhnala všechno ostatní z hlavy.

Samozřejmě očekávala, že to bude něco v tomto stylu, poněvadž už za tu chvíli poznala vytříbenost francouzského vkusu. Kočár byl polstrován měkkým červeným sametem a byl větší než celý jejich dům. V popředí kraloval samoobslužný bufet, ve kterém se daly najít ty nejdelikátnější pokrmy vysoké gastronomie (také bylo překvapující, že byl zadarmo) a zbytek vozu tvořily malé stolečky a polštáře. Ginny to trochu připomínalo učebnu profesorky Trelawneyové jen s tím rozdílem, že tady se jí rozhodně nechtělo usnout.

Když si sedla k jednomu ze stolečků a vyzvedla svůj kufr do určeného prostoru, najednou si uvědomila jak otevřený kočár je, že se není kam schovat. Jelikož seděla jako jediná sama, rozhodla se nechat kufr na pospas na svém místě a prošla se ke stolům s jídlem, kde už se hned před vyjetím stály řady.

Když se vracela, nesla si v ruce dýňovou šťávu, jedinou známou věc, kterou tam zaznamenala. Zrovna v duchu dumala nad tím, zda ve Francii najde svůj oblíbený máslový ležák, když na svém místě uviděla pětici hochů, kteří se ležérně rozvalovali na měkkých polštářích. Po dlouhé době se v ní opět probudil alespoň nepatrný kousek starého já. Dívky, co si nenechala nic líbit.

"Ahoj," pozdravila nejdříve notně nesměle, když k nim přistoupila. Věděla ale, že má kufr zablokovaný mezi nimi, takže je musela oslovit v každém případě. "Nechci být neomalená nebo tak, ale tady jsem seděla já. Mohli jste to poznat podle mých věcí," ukázala na svůj kufr a doufala, že budou té lásky a odejdou. Marně.

"Kdo odchází, místo ztrácí, takže promiň," omluvil se znuděným hlasem jeden, aniž by se podíval, kdo ho vůbec zdraví. Jeho tón ale žádnou lítost nenaznačoval.

Pokud to Ginny ještě dokázala posoudit, tak byl pohledný - měl téměř platinově blond vlasy, které se mu ježily na všechny strany stejně jako chlapcům z plaveckých týmů, kteří až moc často máčeli vlasy ve vodě plné chlóru. Ginny věděla, že tato nedbalá elegance a perfektně ladící modrošedé oči, z něj dělaly lamače dívčích srdcí. V tomto dojmu ji utvrdila i vypracovaná hruď rozkládající se v napůl rozepnuté košili. Celkově vypadal jako Fleuřin nebo Gabrielin vílí bratr s náušnicí v uchu. A až když nepatrně zvedl hlavu a Ginny si prohlídl, trochu se umoudřil. "Ty jsi tu nová, že?"

Dívka přikývla. "Co mě prozradilo?"

"Jsi trochu vyjukaná, ale hlavně… tady každý ví, že už od třeťáku je tenhle flek náš. Promiň, že jsem byl tak neomalený, myslel jsem si, že nás jen někdo zkouší."

"Aha…" nezmohla se na nic víc Ginny, ale ten kluk zřejmě žádné monology nečekal a pokračoval dál.

"Pojď si sednout k nám, stejně už nikde jinde místo nenajdeš," pokynul jí.

"Ale ani vy už ho tu nemáte," upozornila blonďáka a zkontrolovala, že se nemýlí. A opravdu. Všech pět polštářků bylo zabraných.

"Pierre odchází," mrkl na ni sebejistě a chlapec s po ramena dlouhými černými vlasy v culíku se opravdu zvedl. Byl to takový typický cizinec, protože na rozdíl od ostatních měl tmavší opálenou pleť a masité rudé rty. Pokud dívky přitahoval tento exotický vzhled, musel se jim Pierre opravdu zamlouvat.

"Ne, to ne! Kvůli mně-"

"Neboj, šel bych stejně," přerušil ji hlubokým, ale milým hlasem. "Jdu za přítelkyní," a odběhl někam pryč, takže Ginny uvolnil místo.

Zrzka si tedy rozpačitě sedla. S jistotou věděla, že nyní už jen čtveřice kluků patří mezi momentálně nejméně žádoucí společnost, protože neblaze tušila, že se jí celou cestu budou na něco vyptávat. Nezamlouvaly se jí ani nenávistné pohledy některých jiných dívek. Nová a už si vyskakuje… nic horšího se jí stát už nemohlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MaybellineEver | 20. června 2014 v 15:20 | Reagovat

Nic si za to nekoupíš - to mě dostalo. :D I když si za to teda nic nekoupím (:D) tak ti musím moc poděkovat, opravdu mě to potěšilo. :) Jo, taky mi to připomíná moje starý "spisovatelský vztahy", kdy jsem si vždycky takhle s někým jiným komentovala povídky. :)) A náhodou je to skvělé! My šílenci do HP se musíme podporovat, jinak vymřeme! :D Teď ke kapitolce - stále mě to nepouští. :) Na blonďáka jsem zvědavá (v každé povídce musí nějaký být, ne? :D) a už se opravdu těším na Krásnohůlky. :) V tomhle směru tě dost obdivuju, protože já bych se do jiné školy než Bradavic pustit nemohla. :) Všechny moje povídky se vždycky točili kolem hradu, a když to bylo to známé a ohrané, bylo to docela jednoduché. Hádám, že vytvořit vlastní hrad musela být makačka. :) No nic, už je z toho zas spíš sloh, než komentář, takže končím -_- :D Čekám na další! M.

2 Fredy Kruger | 20. června 2014 v 18:33 | Reagovat

Jossef  Pschouch  napsat chce povídku ...
Sám sobě nadává  : " Dobytku !
... cožpak ti nelze nic vymysleti ???"
Muž přemýšlí, přemýšlí ... čas jenom letí !

Tu  Jossef Pschouch  najednou ožil !
" Napíšu, co jsem sám prožil !
... jak krásti jsem jednou šel do hradu
pak zřítil se v hlubinu, - do smradu !

... bylo to tak :  Jdu do křoví,
přisednu ... když jsem byl hotový
zvedám se, kalhoty natáhnu ...

( ? ) Nu ...  a potom se propadnu !!
( Neb zamaskován  byl otvor horní )
já zřítil jsem se do hladomorny !!

Omdlel jsem po ráně do temene,
pak po stěně lezl jsem po kamenech
Šestatřicetkrát  dolů jsem spadl !
.... přec povedlo se... až potom jsem kradl !!¨

... co dál bych psal ? "  ( chlapec je zmatený )

" Napiš, žes ukrad  tam brnění !
... co jsi to chlapče  za  wemeno ??"
... dí otec  ( kouká mu přes rameno )

" Jak kradl jsi nějaké číše " ....

Hoch vyplázl jazyk ... a píše ...
" Napíšu všechno tam... celkem vzato "...

" Wiser se na to !!  wiser se na to !!
myslíš, že by nás nezavřeli ??"

Všichni stojí  jak opaření
po interpelaci  strýce !

" Má pravdu stýc ! nepiš více !
... což pro kriminál, já jsem tě porodila ?"
... matka papír zmačkala ! ... kam zahodila ?
Po chvíli ( ? ) ... v záchodu spláchnutí !

... všichni  jsou zděšeni,  nehnuti !

3 MaybellineEver | 20. června 2014 v 18:46 | Reagovat

o_O ... ???

4 lajheril | Web | 20. června 2014 v 19:13 | Reagovat

M: Taky si myslím, že to bylo tím, že jsme všichni byli moc mladí. A opět sdílím názor, že se musíme podporovat! HP je fenomén, který bychom nikdy neměli nechat odejít. Hlavně ne my povídkáři = největší fanoušci!

FK: Nevím, co si o té básničce myslet (zřejmě se minula účinkem?), ale ať už jsi pomocí jí chtěl vyjádřit cokoliv, beru to pozitivně (jako vždy) - alespoň sis dal čas ji napsat a přidat ji sem. Přestože netuším, co chtěl básník říct (vztahovalo se to vůbec k mému blogu? Bylo to pozitivní? Negativní?), tak rýmovačka je to pěkná ;) :D

5 MaybellineEver | 22. června 2014 v 14:49 | Reagovat

Láj? Kdepak jsi? :D Kdepa mám svou další kapču?? :))

6 lajheril | Web | 22. června 2014 v 15:18 | Reagovat

Jsem tady! :D Bude pravděpodobně dnes večer :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.