6. kapitola - Náměstíčko

18. června 2014 v 20:13 | Lajheril |  Znovu rozkvést
Když už jsem se vrátila zpět na blog, ráda bych měla čtenáře. Mít jednoho, byla bych spokojená a s úsměvem na rtech bych psala už nejen pro sebe. Tak jsem oběhla staré známé, kteří mi dříve komenovali blog.

K mému zděšení...žádné aktivní blogy z dávných dob už skoro ani nejsou. Tohle téma by si dokonce zasloužilo vlastí článek! No nic. Prakticky to znamená, že pokud chci čtenáře, budu muset udělat nějakou reklamu :D Což nemám moc ráda a ani se mi do toho nechce. A i pak není jisté, že nějaké získám.

Ach jo...dřív to bylo tak snadné. Psala jsem děsně a stejně mě někdo četl. Tohle je depresivní a nespravedlivé! :D

Nevím jestli mě to může utěšit, ale za poslední měsíc můj blog navštívilo 0-1 lidí za den. Včera dokonce 6! Raduji se z maličkostí.

Ke kapitole. Sama se těším na Krásnohůlky, už mě ten úvod začínal nudit. Takže tohle je doufám poslední nudná kapitola! Uvidím, co bude dál. Jdu číst! A pokud jdete teď dělat to samé, dejte mi vědět v komentářích. Budu skákat štěstím.




Další ráno a pak i všechny rána poté se budila se ztuhlými zády a pocitem, že když se pokusí vstát, pravděpodobně ji to rychle zase položí zpátky. Každopádně si nemohla na nic stěžovat, bylo to docela příjemné oživení, když psychickou bolest na chvíli zastínila ta fyzická. Proto taky Gabrielu nejjednoduššími anglickými slovíčky (aby tomu porozuměla) neustále přesvědčovala, že se vyspala dorůžova a opravdu nepotřebuje vyměnit si s ní postel.

Když to říkala, vlastně ani tak úplně nelhala, protože nepohodlná postel měla jednu další velkou výhodu - vetché spaní. Protože pokud se člověk neustále převaluje, jen těžko se mu můžou zdát děsivé noční můry.

"Ginny, vsstávej!" budila ji něžně Gabriela a zřejmě si oddechla, když dívka ihned rozlepila oči. Pravděpodobně se jí příčilo přistoupit k drastičtějším metodám, než jemnému poklepání na rameno, ale obzvlášť dnes bylo nutné rusovlásku probudit hned. Bylo 1. září a jako vždycky, den odjezdu do školy byl hektický a plný zmatku. Už teď se zdálo, že mají zpoždění, i když Ginny to nechávalo chladnou. Kufr měla už dávno nachystaný a připravený u dveří. Stačilo jen trochu zcivilizovat sebe.

Zapadla do koupelny, aby si vyčistila zuby a osprchovala se, ale s ničím jiným si nelámala hlavu. Vlasy měla tak jemné, že stačilo jen si je prohrábnout rukama, aby vypadaly učesané a nějaké šminkování bylo to poslední, co by jí dělalo vrásky.

Vlastně si ani nebyla jistá, jestli si vůbec řasenku a podobné věci sbalila, pravděpodobně je nechala doma v Doupěti vedle zrcadla. Malovátka dívky potřebovaly jen k tomu, aby se více zalíbily chlapcům a zakryly tak svoje chyby. Ginny by jimi stejně ale nic neschovala, protože ona neměla jen obyčejné chyby. Ona byla polámaná, rozbitá zevnitř a to by nezakryla ani ta nejtlustší vrstva make-upu. Navíc proč by se měla chtít někomu líbit? Ona už se líbila… ale to bylo pryč.

Z melancholického dumání ji vyrušil až jasný hlas z jídelny, který ohlašoval snídani, a tak se šouravě vydala po schodech dolů. U stolu se však sešli jenom ona, Bill a monsieur Delacour. Ostatní pobíhali kolem a balili ještě poslední maličkosti.

S námahou do sebe vsoukala hrnek čaje, protože pokud by si dala cokoliv víc, asi by se pozvracela. A nebylo to kvůli stresu, který by každý člověk v závislosti na její situaci chápal, ale protože ji děsila představa, že když se teď rozloučí s rodinou, zmizí ten úplně poslední nepatrný kousek Harryho. Až odjede do Krásnohůlek, ztratí jistotu, že její láska byla skutečná. V očích lidí tam neuvidí stopy, které na nich tento výjimečný člověk zanechal, protože se s ním nikdy nepotkali.

Když ten okamžik ale nastal, bylo to tak rychlé, že si to vlastně ani neuvědomila. Jelikož se na stanoviště, odkud se kdovíjakým způsobem dopraví do školy, museli dostat už za několik minut, stačila jim jen rychle říct poslední "ahoj" a bleskově do sebe převrátit lahvičku s lektvarem. Protože pak už nerozuměla ničemu, co na ni rodiče blekotali, bylo zbytečné, aby chodili dál s ní.

Proto se letaxem na kruhové náměstíčko přemístili jen pan Delacour, který nesl kufry, Fleur jako morální opora, Gabriela a ona.

"Tak jak se cítíš?" ptala se jí Fleur na náměstíčku.

"Ehm… normálně. Kde to jsme?" odpověděla jí Ginny a divila se tomu, že ani nepozná jakou řečí teď vlastně Fleur prozpěvuje svým zvonivým hláskem. Jako by ty zvuky přehlížela a ryly se jí jen do mozku jako už hotové zpracované informace. Stejně tak odpovídala. Byl to opravdu zvláštní a trochu nepříjemný pocit, jelikož nemohla porovnávat tóny a melodii. Teď kdyby někdo pronesl dobrou ironickou poznámku, pravděpodobně by ji ani nepochopila, protože bez tónu to jde jen velice těžko. Zalitovala, že se od Fleur nenechala trochu do jejího jazyka zasvětit, jak jí nabízela, protože se tvrdilo, že když má člověk té určité řeči alespoň základy, je to mnohem jednodušší.

"Ach, to je skvělé! Nemáš žádný přízvuk, jsi dokonalá Francouzka! A pokud jde o tohle místo… dalo by se to považovat za něco podobného jako vaše nástupiště 9 a ¾. Jedná se o ukryté místo, odkud se studenti převážejí do školy. Už za chvíli by se tu měly objevit kočáry. Ty je vlastně už znáš, jeden takový jsi viděla, když jsme jeli z Krásnohůlek k vám na turnaj.

"Vy takových máte víc?" podivila se a rozhlížela se kolem. V Bradavicích se jí zdály poměrně velké.

"Jistě," přisvědčila Fleur. "Myslím, že jich je deset nebo dvanáct."

"Páni!" vypískla, když se objevily a jen vyjeveně zírala na obrovské okřídlené koně. Mýlila se, byly mnohem větší, než jaké si je z Bradavic pamatovala - přímo obrovské!

"Pojďme tam!" žadonila Gabriela a ukazovala prstem na jeden kočár nalevo. Jsou tam mí spolužáci."

A tak tedy všichni zamířili tam. Gabriela běžela napřed, aby se objala se všemi svými kamarádkami. Ginny samozřejmě neuniklo, že několik chlapců se ctižádostně natahuje, aby je taky líbla na tvář, ale ona to neudělala. Jen něco blekotala a ukazovala na ostatní. Ginny nevěděla, jestli jim říká o ní, ale naštěstí všechny pohledy se tak jako tak stáčely k Fleur. Zřejmě tady ještě pořád platila za známou školní hvězdičku. Zírali na ni dívky i chlapci a nikdo od ní ne a ne odtrhnout oči.

"Ahoj," usmála se na ně zářivě, když k nim došla. Bylo na ni vidět, jak si v tom libuje. Odpovědělo jí jen několik hlásků, protože ostatní jen posvátně stáli a tiše ji uctívali. Ginny si všimla, že pokud to vůbec bylo možné, tak její chůze vypadala ještě ladněji "Tohle je Ginny," prohodila Fleur a objala zrzku svou křehkou paží. Představování se ovšem minulo účinkem, jelikož se na ni nikdo ani nepodíval. Ginny jim to ale nemohla zazlívat, vlastně byla docela ráda, že je zatím tak trochu inkognito a sama spíš rentgenovala všechno kolem.

Všichni studenti včetně jí už měli oblečenou uniformu. Ta dívčí se skládala z blankytné sukně po kolena, bílé blůzky a modré kravaty. Přes to měli přehozený saténový plášť, který na rozdíl od bradavických hábitů byl stejné délky jako sukně a nedosahoval až na zem.

Kluci zase měli bílé kalhoty, modré košile a bílou kravatou. Na žádném z chlapců neviděla plášť, takže těžko usuzovat jestli je vlastnili také. Ginny musela uznat, že madame Maxime (pokud tedy uniformy vymýšlela ona) má velice vytříbený vkus. Uniformy vyhlížely sofistikovaně a všichni v nich působili vkusně a celkově… francouzsky. Ginny se pokusila zapátrat v paměti, zda tyto oblečky používali i na Turnaji. Ať tak nebo tak, chápala, proč byli bradavičtí chlapci z krásnohůlských dívek tak unešení.

Ticho přerušila Fleur až v okamžiku, kdy se za ně postavila skupinka chlapců a kráska jí potichu sykla do ucha: "To jsou kluci, se kterými budeš v ročníku."

Ginny bylo hloupé se otáčet, takže si je neprohlídla, ale směrem k Fleur na oplátku zašeptala: "Copak vy tu nemáte koleje nebo tak?

"Ne," přisvědčila kráska. "Ve Francii není taková koncentrace kouzelníků. Kdyby se dělili studenti do kolejí, pravděpodobně by v každé byli jen tři nebo čtyři studenti. V ročníku obvykle bývá tak patnáct lidí."

"Aha," zamručela Ginny a uvědomila si, že Krásnohůlky jsou od Bradavic víc odlišné, než si vůbec dokázala představit. Charakteristické koleje podle ní do čarodějných škol patřily. Jednu výhodu to ovšem mělo - nemusela podstupovat žádné ceremoniální zařazování, které by bylo vzhledem k jejímu věku opravdu trapné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MaybellineEver | 20. června 2014 v 12:19 | Reagovat

Úplně tě chápu, kdysi jsem taky měla blog. Nebo spíš tak deset blogů :D A nehledě na to, jaké kraviny jsem tam psala a ostudnou gramatiku, stejně to někdo četl. Nejspíš to bude tím, že četli hlavně děti a ti přímo bažily po jednoduchých větách a neohrabaných slovních obratech... Zlaté staré časy. :) Teď ke kapitole - začíná mi chybět Harry. A to jako upřímně, co jsi mi to udělala? Ginny na něj vzpomíná tak hezky... ach jo. Taky se mi moc líbil nápad s tím lektvarem, uniformy Krásnohůlek a trochu postaršení Gabrielly, protože mám dojem, že bude v příběhu hrát svou roli. ;) Koukej rychle přidat další!! :D Jo, a minule jsem ti zapomněla pochválit desing blogu, kterej je naprosto suprovskej!! :D :D P.S.: Znovu ti musím nabídnout, abys zapřemýšlela nad tím, jestli povídku nehodíš i na Ourstories ;) Je to samozřejmě tvá volba a chápu, že jsi na blog zvyklá - ale mě Ourstories přijdou na ovládání a celkovou "údržbu" mnohem jednodušší. Jsou taky samozřejmě lepší kvůli čtenářům a z mé zkušenosti se povídky z HP bez OC (tedy né ty mé :D) líbí mnohem víc lidem, když zachováváš charaktery :) Nech si to projít hlavou. ;) M.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.