11. kapitola - Vílí růže a nový domov

24. června 2014 v 14:08 | Lajheril |  Znovu rozkvést
Jelikož jsem příšerně nachlazená (což snáším hůř než kdejaký chlap), tak frčím jako fretka a přednastavuju kapitoly dál a dál. Jsem to ale šikulka!

Když jsem četla tuto kapitolu, docela jsem se divila, jak jsem kdysi byla kreativní - takový roztomilý nápad! :D Doufám, že se vám bude líbit natolik, že zanecháte i komentář. Já ty statistiky totiž sleduju a vím, že už tu nejsme jen May a já!




"Vítejte všichni v novém školním roce! Ještě před tím, než začneme hodovat, se pokuste udržet svou pozornost a přijmout s uspokojením naše nové žáky!" mluvila zvýšeným hlasem madame Maxime stojící před stolem s ostatními profesory. Kousek od ní přešlapovali dva starší studenti, kteří měli v rukou diplomy a nějaké uvítací šperky nebo medaile, i když tím si nemohla být Ginny vůbec jistá, poněvadž je přeci jen dělila úctyhodná dálka.

"Tím si projdu i já?" zeptala se společníků sevřeným hlasem.

"Možná," neznal konkrétní odpověď Paul. "Nepamatuju si, že by se za celou dobu našeho studia stalo, že by sem přišel někdo nový do jiného než prvního ročníku, takže to vážně není moc jisté. Uvidíš. Studenti jsou voláni podle abecedy a postupně přicházejí k ředitelce, která jim předá Neyu."

"Koho?"

"Neyu," zopakoval Paul. "Někdy se jí taky říká Vílí růže. Je taková tradice, že při imatrikulaci ji každý prvák dostane. Prostě řetízek s kamínkem, kolem kterého je spirálovitě obmotané stříbro nebo jiný kov. Každý v něm má taky začarovaný vzkaz, který se mu ukáže pokaždé, když Neyu dlouho stiskne v ruce."

"To je zvláštní!" žasla Ginny, když ji Paul zasvěcoval. S překvapením jí došlo, že ona by svou vlastní taky chtěla. "Máte svoje Neyi pořád někde schované?"

"Jasně," přikývl Paul a vylovil svoji Vílí růži zpod trička. "Já i Alex ji pořád nosíme u sebe na krku ostatně jako většina studentů. To jen Luk ji asi ve třeťáku někde ztratil."

"To je taková škoda!" obrátila se dívka nejdříve na blonďáka, ale ten neprojevoval přílišnou zúčastněnost, takže se zeptala ostatních dvou, jestli jí své Neyi potom ukážou, aby viděla jejich vzkazy. Oba přisvědčili, když jim na oplátku Ginny ukáže tu, co dostane ona.

Když se ozvalo: "A jako hřeb večera uvítejte novou žačku, která doposud studovala v britských Bradavicích. Její znalost francouzštiny je naprosto dokonalá, takže prosím, zatleskejte Ginevře Weasleyové!", byl její osud zpečetěn.

Proplétala se kolem stolečků ostatních a snažila se nepřipadat si jako opička v ZOO, kterou všichni úplně bez ostychu okukují. Snažila se soustředit jen na to, jak už bude po všem. Ignorace je ta nejlepší obrana.

Ředitelka ji svou mohutnou rukou opatrně potřásla, pak jí předala diplom a kolem krku zapnula Růži. Ginny poděkovala a pokusila se na ni podívat co nejvděčněji. Přece jen jí dlužila díky nejen za hezké uvítání, ale vůbec přijetí do školy.

"Takže ji máš," konstatoval Luk, když si Ginny přívěšek prohlížela. Pak jí to přece jen nedalo, i když si chtěla původně vzkaz přečíst někde v soukromí, sevřela Neyu v dlani. Když ji zase otevřela, nebyla v ní jen Růže, ale i malý papírek, na kterém bylo modrým inkoustem napsáno: "Pokud se budeš bát výšek, nikdy nevzlétneš."

"Tak co tam máš?" zajímal se Paul a natahoval ruku, aby mu dívka pergamen podala. Omámená citátem tak udělala. "Co myslíš, že to znamená?"

"Nevím," odpověděla, ale pravdou to zas až tak nebylo, protože ona v něm cítila jisté poselství. Pěstovala si mnoho obav - z lásky, pravého přátelství, smrti blízkých a samotného života a bolesti, kterou přináší, když něco silou vezme a nechá pozůstalé, aby se donekonečna trápili a vyčítali si, co jen udělali špatně, čím mohli ovlivnit dění kolem sebe.

Kluci Ginny vrátili vzkaz a ona ho zase sevřela společně s Neyou v dlani. Po pár vteřinách tam zůstala už jen Vílí růže, kterou si stejně jako ostatní dala kolem krku. Bylo podivné, že jen tohle stačilo k tomu, aby se v Krásnohůlkách začala cítit víc jako doma.

Během večeře si přečetla i Alexovu zprávu z Neyi, která hlásala, že "Každý velký čin se zdá být z počátku nemožný" a pak i Paulovo "Je lepší soustředit se na cíl, než na to, jak klikatá je cesta."

"Kdo je vlastně píše? Madame Maxime?"

"Ne," zhrozil se Alex nad myšlenkou, že by ředitelka do každého tak viděla. "Prostě se tady objeví ve chvíli, kdy se rozhodne, že sem pojedeme studovat. Je to asi nějaké kouzlo, ale velmi mocné a staré. Říká se, že Neya odhaluje u lidí hluboko skryté tužby a tajemství, podle nichž usuzuje co dát do psaníčka."

"Divné," podotkla Ginny, ale uvědomila si, že tyhle artefakty nejsou jediné, které mají tuto schopnost. Vlastně fungovali na podobný princip jako Moudrý klobouk, jen jejich vyrobení bylo zahaleno záhadou a tak se zdály ještě o to kouzelnější. Dál už se tím ale nezaobírala, protože madame Maxime zavelela k odchodu.

Jediné, co ještě stačila říct, než se síní rozezvučela stovka odsouvajících se židlí, bylo: "Prosím prefekty, aby odvedli nové žáky do postelí!"

V té chvíli se Alex autoritativně zvedl a začal dávat pokyny všem prckům. Ginny si za loket přitáhl vedle sebe a odehnal Luka s Paulem s vysvětlením: "Jen byste se tu motali. Běžte napřed a my s Ginny se s vámi potom setkáme."

Celou cestu hradem byla Ginny zticha, protože Alex měl dost práce, aby svých dvacet přidělených prváčků zvládl. Bylo to ale docela pozitivní, poněvadž jí aspoň zbýval čas na prohlížení hradu. Ze začátku se snažila zapamatovat si cestu, aby nemusela pořád někoho obtěžovat, ale po páté zatáčce to vzdala, takže se zaměřila na pozorování obrazů - nic jiného tu totiž nebylo. Fleur měla pravdu, že brnění se Krásnohůlkám vyhýbá širokým obloukem.

I přes enormní prázdnotu to ale nevypadalo zase tak zle. Samozřejmě, Bradavice byly v tomto ohledu úplně jiná kategorie. Asi to spočívalo na síle zvyku, poněvadž když se konal Turnaj, všichni z Francie si stěžovali, že všude zaclání až příliš mnoho krámů.

Na druhou stranu koleje vypadaly naprosto dokonale a v mnoha ohledech předčily i Ginnyinu bývalou školu. Hesla samozřejmě nebyla zapotřebí, takže jen ozdobnými dvojitými dveřmi vstoupili rovnou do místnosti tvaru hranatého písmene U, která se nijak moc nelišila od Nebelvírské společenské místnosti. Snad krom toho, že nebyla laděna do rudé a zlaté a byla alespoň dvakrát menší. Tady se Alex zastavil a postavil se čelem ke dveřím, kterými přišli, aby viděl na své svěřence.

Jako to dělaly letušky v letadlech, i on rozpřáhl levou rukou a vážně prohlásil: "Na této straně za rohem jsou dívčí ložnice, chlapecké na druhé. Sami poznáte, kde jsou vyhrazeny ložnice pro první ročník. Na tomto patře přebývá i druhý a třetí, takže doufám, že se spřátelíte, poněvadž prostor, kde nyní stojíme je vaše společenská místnost. Když půjdete nahoru těmito schody (byly hned vedle vstupních dveří) dostanete se do společenské místnosti a ložnic čtvrtého, pátého a šestého ročníku. Více nahoře už jsou starší studenti, kteří pro sebe mají také jedno patro. Samozřejmě pokud máte sourozence či přátele na jiném poschodí, můžete za nimi chodit. Pokud byste měli jakýkoliv problém, obraťte se na kteréhokoliv z prefektů. Mně obvykle najdete úplně nahoře, ale kdybych už náhodou spal v ložnici, nenechte se zastrašit a klidně zaklepejte! Jsem vám kdykoliv k dispozici."

Když malí studenti přikývli a pomalu se rozcházeli okouknout vlastní bydlení, Ginny se na Alexe obrátila: "Páni! Vy tady máte tři společenské místnosti? To je tak…divné, že se každé tři roky musíte stěhovat! Mimochodem, jsi vážně úžasný prefekt. Ty děcka ani nemukly, když jsi mluvil."

"Díky, ale to proto, že by jinak nevěděly co a jak. Jsou ještě celí vyjukaní, ale uvidíš v zimě, jak budou oprsklí! A co se týče toho stěhování - ještě jsem nepotkal nikoho, komu by to vadilo. Je to vlastně docela příjemná změna, alespoň nedojdeš do stereotypu, i když pokoje jsou všude stejné."

Každá společenská místnost pak byla totožná s tou první, i když každou tvořila jiná kombinace barev. Ta jejich byla laděná do modré a fialové. Rozhodně se jí společenka sedmého, osmého a devátého ročníku líbila nejvíc.

"Že ty pokoje jsou indigové?" zeptala se jen pro jistotu.

"Ano. Došlo ti, že celé koleje jsou v barvách duhy, že?"

Ginny přikývla a dál obdivovala interiér.

"Kde jsou ostatní?" podivila se ještě. Měla samozřejmě na mysli Luka a Paula.

"Nevím, asi se někde courají. Alespoň zjistíme, kde spíš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maybelline | 24. června 2014 v 16:18 | Reagovat

Páni! Vždycky mě dokážeš překvapit. :) Miluju ten nápad s vílí růží, to mě opravdu nadchlo! Něco na způsob Moudrého klobouku a přitom tak originální! :) Neya - zajímalo by mě, jak jsi na ten název přišla? :D Krásnohůlky mě tedy rozhodně nezklamaly! To, že mají každé tři ročníky rozdílné společenské místnosti se mi zdá super! Upřímně bych nechtěla "relaxovat" v devatenácti ve stejné místnosti jako jedenáctiletí - to Rowlingová nedomyslela :P :D A musím hlásit, že už mám svého oblíbence. A není to nikdo jiný než Alex! :) Kdypak bude pokráčko? :)

2 lajheril | 24. června 2014 v 16:56 | Reagovat

Me by to taky zajimalo, ale nemuzu si vzpomenout!  :-D  a jo...tak jsem uvazovala! :-D ty mi snad ctes myslenky. Na oblibence se budu ptat za nekolik kapitol (uz je to prednastavene)... Treba zmenis do te doby nazor :-)

3 Maybelline | 24. června 2014 v 17:29 | Reagovat

Néé, to mi nedělej! :D Nějaký zvraty budou, jo? :D Bude další asi až zejtra, viď? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.