87. kapitola

22. dubna 2008 v 20:15 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Chce se vám spát? Jestli ne, tak bude, protože tahle kapitolka je tak nudná ( není to už nějak mé oblíbené slovo?), že to není ani možné. Ale co, nějak se s tím vyrovnáte. Chci tohle celé totiž ukončit na stovce, takže přece jen ještě musím těch pár kapitol vložit i takových, které nebudou přesně odpovídat vašim proporcím.
Papa, Laj

Hodina přeměňování utekla jako voda a oni se vydali na oběd. Ron a Harry neměli s rychlým snězením oběda žádný problém, ale Hermiona musela jíst kultivovaně, takže čekali, než dojí. Pak šli za Samanthou.
Také zrovna jedla a po jejím bodu seděl překvapivě profesor Brumbál a společně si spolu povídali.
"Ááá, Harry! Zdravím tě." Řekl usměvavě ředitel.
"Ahoj." Pozdravila ho taky Sam.
"Zrovna si tady se slečnou pěkně povídáme. Říká, že si dobrý učitel, Harry." Povídal Brumbál.
"Ehm…ano, dekuji." Zrospačitěl Harry. " Já jsem vlastně přišel, abych se Sam zeptal, jestli by nechtěla odpoledne zase cvičit."
Profesor se důkladně zadíval na dívku naproti sobě.
"Jasně." Odpověděla bez dlouhého rozmýšlení.
"Tak jo. To je vlastně všechno, co jsem chtěl. Tak ahoj, Sam a nashledanou v 8, pane!" Rozloučil se zase.
"Nechcete s námi poobědvat?" Nabídnul jim Brumbál pohoštění, i když vlastně neměl co říkat, protože nebyli u něj, ale u Samanthy.
"Ne, děkujeme. Už jsme jedli." Zavrtěla hlavou Hermiona.
"Dobrá, tedy." Usmál se Brumbál a Harry,Ron a Hermiona vyšli z místnosti.
"Tak to bylo…trapný." Ohodnotil to Ron, když vyšli z místnosti a ostatní souhlasně zakývali.
"Co tam vůbec chtěl?" Ptal se Harry.
"Kdoví." Krčila rameny Hermiona.
S ubohostí přečkali s Ronem další nudnou hodinu s profesorkou Trelawneyovou . Opět Harrymu předpověděla brzké úmrtí strašlivou smrtí a Ronovi nějaký vážný zdravotní stav. Hermiona byla zatím na runách. Spoluse měli setkat až ve společence.
"Mám strašlivě moc úkolů." Prohlásila zmoženě, když si přisedla k chlapcům, kteří seděli u stolku před krbem. " Promiň Harry, za Sam s vámi asi nepůjdu. Budete si muset poradit sami." Povzdechla si a otevřela nějakou knihu.
"Co to máš za bichli?" Ptal se Ron bez jakéhokoliv zájmu.
"To musím přečíst. Do týdne!" Informovala ho Hermiona naježeně, že ji ruší.
"To bych nepřečetl ani za rok!" Kulil oči kamarád, jehož absolutně nezajímalo, že by se Hermiona chtěla soustředit na práci.
"Rone," Povytáhla obočí. " tohle je úkol do run. Mám to přeložit. Myslíš, že kdybych to měla jen přečíst, že bych z toho byla tak vykolejená?"
"Přeložit?!?" Zajíkl se Ron a Harry se štěkavě zasmál.
Hermiona ho od této chvíle ignorovala, protože jen jezdila očima po knížce sem a tam, až po nějaké chvíli narazila na znak, který nezná, otevřela si slovníček a když zjistila co znamená, opět jí začaly oči těkat po stránce.
Ron se mezitím pohodlně rozvalil na pohovce a prohlásil, že se nudí. Hermiona na něj vrhla nechutný pohled, podotkla, že taky má hodně práce s učením a měl by si alespoň udělat úkoly, když nic.
"Hermiono, přestaň! Stejně bez tebe s tím nijak nepohnu. Jsi báječná!" Obhajoval se.
"Hm…" Zavrčela dívka.
"Harry pojďme něco dělat." Protahoval se Ron. " Půjdeme si zalítat!" Rozzářil se nadšeně, ale když Harry odmítl, zase splasknul a urazil se.
"Už půjdu za Sam." Chtěl si ho usmířit Harry, i když měl za ní v plánu jít až za hodinu- nejdřív. Ale lítat se mu teď nechtělo. Stačilo, kolik měli teď tréninků. Sic na chvíli vysadili, protože kapitánka nezvládala učení, ale teď zase naplno trénovali.
"Tak dobře, jdu s tebou." Uzavřel hovor Ron a postavil se. " Tak co? Kdy za ní chceš jít? Večer jdeš k Brumbálovi a bude pomalu pět."
Harryse otráveně vydal za Ronem, který dnes nějak kupodivu překypoval energií a prošel s ním otvorem v podobizně Buclaté dámy. Už ho trochu štvalo, že musí za Samanthou pořád chodit. Víc by mu vyhovovalo, kdyby už konečně, jako každý jiný člověk, začala chodit na vyučování. Vždyť takhle o ní nikdo nevěděl a Harry si sám nebyl jist, co ve dne dělá. Jestli je tam, v těch svých komnatách, stále zavřená, nebo ji ještě pořád učí Lupin. Nebo to bylo úplně jinak?
Umínil si, že nesmí zapomenout zeptat se jí, jak to je. Konečně, s vypnutí všech sil se obelhal až k Sam. Ta se nejdřív podívala na Rona, který byl šíleně hyperaktivní.
"Co je dneska?" Smála se.
"Dnešek je super." Odpověděl Ron, když mu do toho skočil Harry : "Únava."
"Tak co? Naučíš mě dnes něco nového?" Ptala se nadšeně Harryho.
"Ne." Zakroutil hlavou. " Musíme trénovat to, co už umíš, protože jen se ty kouzla naučit, to neznamená nic. Musíš je umět používat."
Sam se zatvářila zklamaně, ale řekla "fajn."
"Rone, budeš na Sam pálit kouzla. Jestli chceš." Navrhnul mu Harry a předem věděl, jaká bude při té jeho hyperaktivitě odpověď, jak jinak dočkal se jí.
"Jo, chci."
Harry se zatímco oni bojovali, pohodlně uvelebil v křesle. Chtě nechtě ho stejně nakonec přemohl spánek. Dnešek byl nějaký namáhavý den.
"Hele Rone…" šťouchla do kamaráda Samantha. " …on usnul."
"Byl nějaký přetáhnutý. To asi tím počasím." Pokrčil rameny zrzek a Sam zamířila na deku stejné barvy, jako byli zdi a namířila na ni hůlkou. Sama pro sebe se ušklíbla a zašeptala kouzlo.
"Vingardium leviosa!"
Deka měkce žuchla na Harryho a tím ho zakryla.
"Skvělá práce!" Pochválil ji Ron. " Takže leviosu umíš perfektně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stesii | Web | 22. dubna 2008 v 21:33 | Reagovat

" Půjdeme si zalítat!"  bůd ví proč jsem tuhle větu četla jako "Půjdeme si zalízat!" :D

fakt nvm proč ae nemohla sem z toho dobrejch 5 minut :D

mno nic....moooc pěkná kapitolka...ae co je to s Harrym? že by.....:D už zase......:D mno nic nebudu říkat:D

husté ženoooo:D

2 Lajheril | 22. dubna 2008 v 21:36 | Reagovat

:D no na co to myslíš?:D Ale já zase pět minut nemůžu z tebe:D. Ale mě taky, když jsem to psala napadlo něco v tomhle smyslu, ale prostě jsem to tam napsala a šmitec!:D Všichni nemusí být zkažení jako ty a (já???) :D.

Díky za koment. Lajherilka

3 Stesii | Web | 22. dubna 2008 v 21:40 | Reagovat

co tím myslíš, zkažení?? HEJ!:D:D

4 Glacier | 23. dubna 2008 v 21:22 | Reagovat

Stesii: A mi říkají, že jsem úchyl :D

Lajheril: Zajímavá kapitola

5 Lajheril | 24. dubna 2008 v 16:30 | Reagovat

Glacier: =D to nemění nic na okolnosti, že jsi:P:D. To se ti jen Stesiinka krapet podobá:D. Mno nic... dáky moc za koment¨;) ;D

6 Poutník z Rivie | 26. dubna 2008 v 13:40 | Reagovat

Zdravím má Paní,

Procházel jsem mnoha krajinami naší rozlehlé země, potkal spousty prapodivných tvorů, zkažených i moudrých lidí...až jedna ze stezek Temného hvozdu přivedla mé kroky do vašeho světa, Paní Lajheril.

Spočinul jsem hluboko v nitru a zaposlouchal se do slov vašich, jenž větrem byla zpívána. Oči byly zavřené, mysl otevřená. Naráz jsem se proháněl s vámi krajinou Bradavických pozemků. Tento "sen" byl nekonečně dlouhý. Probral jsem se právě před chválí, tady...s vámi...

Pokračujte i nadále ve svém umění, veďtě kroky i jiných zbloudilých a přivěďte je na správnou cestu, sectu poznání fantazie.

děkuje

Rivijský vlk

7 Lajheril | 26. dubna 2008 v 22:25 | Reagovat

Rivijský vlk: To byla nádhera. Vážně. To já děkuji =): Vážně povedený...co povedený....VYJÍMEČNÝ komentář. Cestu poznání fantazie dáváte/š lidem vy/ ty. Tohle byl komentář jako z jiného světa. Uchvacující.

8 Poutník z Rivie | 26. dubna 2008 v 23:30 | Reagovat

Paní Lajheril,

Byť jen obyčejným poutníkem jsem, v časech, kdy naše země válčili se sousedními nájezdníky, vládl jsem mečem svým a bránil je stůj, co stůj. Dnes,  již několik let potokem proteklo a já cestuji krejem a hledám...hledám....

Za má slova neplýtvejte svými, Paní. Jsou čistá jako horská tůně a stejně tak upřímná. Zavřete oči, naslouchejte vašemu světu a on k vám promluví. Ale pokud je včas neotevřete, mohla byste vidět jen to co chcete a to není správné. ..

Jediný způsob jak přimět lidi, aby naše jména znali, je zapomenout na své jméno vlastní. Oni si toho všimnou a mi už pak nebude me stejní.

Rivijský vlk

9 Lajheril | 27. dubna 2008 v 17:17 | Reagovat

Rivijský vlku,

nádherné slova, které jen tak někdo neříká. Nevím, jak na to všechno odpovědět, poutníku. Otevřít oči je težší, než je zavřít.

Děkuji za ... komentáře? Možná... ale toto ani není komentář jako spíše rady a pravdy.

...mail? ICQ? Skype?

Nebo na svých cestách světem nemáte čas na takové povrchní a obyčejné věci?

Rivijský vlku, poslouchej chvíli a shledáš, že jsou i takové věci, které nespatříš zrakem, přesto však uznáš, že jsou.  Pozor na má slova, protože ty otevřené slova zavírají mnohé dveře. A v mém psaní hlavně dvaře do reality.

Děkuji Rivijský vlku.

Lajheril

10 Poutník z Rivie | 27. dubna 2008 v 20:36 | Reagovat

Má Paní,

slova, mohou být vlídná i hrubá. Ale nezapomeňme, že bývaly i doby, kdy se přecházelo od slov k činům a né od činů ke slovům... Odpovědi vytvářet nemusíš, osud zařídí, aby se dostavily samy.

Ale tyto řádky nejsou radami, pravdami možná.

mail, icq, skype? tato slova jsou mi známa leč zřídka se jimi zabývám. Avšak pro vás, Paní, je doručím při dalším rozhovoru s vámi.

Jsou věci, které mám před očima stále a přitom jsou už předávno zanechána v prašných cestách. Ale zapomenout nemohu. Dveře jsou od toho aby se jimi procházelo a pro to v každé životní místnosti musí být dvěře vstupní a výstupní. To je ale jen doměnka.

Do reality a zase zní zpátky do fantazie. Takto utíká věčina lidí, kteří fantazii umí využít a ti, co se za to stydí, jsou hloupí.

Rivijský vlk

11 Lajheril | 27. dubna 2008 v 20:58 | Reagovat

Milý poutníku,

jak se říká, kdo může k prameni, ať nechodí k džbánu. Proto tady je můj mail - lajheril@seznam.cz, icq: 313 641 210 a skype:  Lajherilka. Doufám, že přeci jen, Rivijský vlku, dáš na mou prosbu a napíšeš. Spěch je nepozorný a slepý, proto nespěchej.

Ano, pravdaže. Slova mohou být vlídná i hrubá. Záleží na tom, kdo je říká. *Jsou věci, které mám před očima stále a přitom jsou už předávno zanechána v prašných cestách. Ale zapomenout nemohu* - na některé věci také nezapomínám, i když se vzpomínky dostavují jen zřídka kdy. Zrovna ty, pouníku z Rivie, ve mě vyvoláváš zvláštní vzpomínky. Ty.... spíš tvé řádky tady.  Děkuji? Asi ano, i když bych raději zapoměla.

Lajheril

12 Poutník z Rivie | 27. dubna 2008 v 21:33 | Reagovat

Spolehněte se Paní, má sova (zde) vám brzy přinese lístek se psaním. My poutníci nespěcháme. Všímáme si věcí, lidí, života kolem... ale nebojte, nenechám vás čekat dlouho.

Víte, Paní Lajheril, nepotalčujte vzpomínky - to není správné. Věřím, že vám mohou přinést smutek. NEvím čeho se týkají, ale jsou v nás. Byl by to násilný čin.

Mé vzpomínky nejsou též vždy šťstné, ale já si je drím v srdci. Vzpomínky na přátele, chvíle a okamžiky, lásky, prohry...

Chodím krajem, vyprávím příběhy, naslouchám vyprávěním ostatních, ale hlavně píši tím co dělám příběhy vlastní...

Rivijský vlk

13 Lajheril | 27. dubna 2008 v 22:11 | Reagovat

Proč, když čtu vaše řádky se mi vybaví toto (?): Nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, vteřiny. Proč je u slova nevím zvýrazněno NE? Proč píšeš, poutníku s takovou pravdou v hlase, přesvědčivostí?

Je zvláštní, že čím více se odpovídá na otázky, tím více toho chceme vědět. Dožadujeme se pravdy, odpovědí a možná jistoty, že s námi někdo mluví. Že ho zajímají otázky, které pokládáme. Že nejsme lhostejní. Ty drahý rivijský vlku, nasloucháš a toho si lidé cení. Pokračuj. Toto je tak zvláštní, ale líbí se mi to. Tato debata. Až moc na to, abych přestala i já naslouchat tobě, poutníku.

Děkuji, Lajheril

14 Poutník z Rivie | 28. dubna 2008 v 17:35 | Reagovat

Paní, ta pouhopouhá věta, kdysi asi vyřčená někým čestným, dnes již jen citovaná má v sobě více pravd než se na první pohled zdá. Díky, že jste mi ji prozradila. Budu ji vyprávěti dál až jednoho dne spočinu v msítech, kde ji neznají. Ale důvod proč se vám vybavují slova ty ctěná opravdu neznám. Snad proto, že vám něco naznačují, připomínají, vrací vás do již zmíněných vzpomínek.

Lidská zvídavost, zajímavý element. Je v každém z nás, z nás pošetilců, kteří se ubírají cestami své fantazie. My jsme jí naplněni.

J8 naslouchám vám Paní Lajheril, vy zase mě. Tak to u poutníků chodí. Putují světem a všímají si ho. Baví se s lidmi a navzájem si vapravují.

Rivijský vlk

15 Poutník z Rivie | 29. dubna 2008 v 18:33 | Reagovat

Jako oblaka putují na nebi i já se budu muset cestou svou vydat. Mé putování po zdejšímkraji nekončí... nabírá nový rozměr, nové vyhlídky. A jakmile se vaše příběhy zde znovu objeví, opět se do nich ponořím, Paní Lajheril.

zdraví, s šípem osudu v zádech pronásledován

Poutník  z Rivie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.