80. kapitola

5. dubna 2008 v 17:51 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Máme tady další výroční kapitolu. Ach ano už osmé kulatiny v pořadí. Díky moc, že jste to se mnou těch 80 kapitol vydrželi!
Vaše Lajheril

"No tohle." Prskal Harry celou cestu zpět na ošetřovnu. Už bylo skoro ráno a mu se ani v nejmenším nechtělo být ještě v té děsivě bílé místnosti a ještě hůř s děsivou madame Pomfreyovou. Ta milá paní do něj v jednom kuse lila ty nejodpornější lektvary. Prý aby se uzdravil.
Přede dveřmi ošetřovny se nesměle otočil a zamířil chodbou zpět. Stejně by neusnul a strašit na ošetřovně se mu nechtělo. Tak se rozhodl zajít za Sam. Doufal, že se heslo nezměnilo a pokud ano, jedinou útěchou pro něj bylo, že by se k ní snad mohl nějak dobít, i když tomu nijak velkou naději nedával.
S úlevou zjistil, že heslo je pořád stejné. Potichu vklouzl dovnitř s tím, že Sam určitě ještě spí. Vždyť nebylo ještě ani půl sedmé. Kdo by tak brzo ráno vstával, když byla sobota? Odpověď se mu ihned dostala.
"Harry!"
"Sam? Co je? Jak to, že nespíš? Vždyť je brzy!" Pravil překvapený Harry.
"No… jsem ranní ptáče." Usmála se. " Jak ti je? Včera jsem za tebou byla. I s Ronem a Hermionou."
"Takže jste se spřátelili?"
"Ano." Rozzářila se. "Ještě pořád nevím, jestli jsi dobrý."
"Jo, v pohodě. Neměj strach." Mrkl.
"No Brumbál nás trochu informoval. Prý abys nemusel tak vysvětlovat. Takže mozkomorové zabrali, co?" Ptala se rozjařeně.
"Asi. Když říkal. Ale stejně je teď nebudeme moct používat." Utrousil jen tak mimochodem a Sam se zamračila.
"Pročpak?"
"Tys nečetla noviny? Nevíš, co se stalo?" Povytáhl obočí Harry.
"Noviny? Vy máte i noviny… teda PÁNI!" Vypískla. Pak se uklidnila. " Ne, nečetla jsem je."
"Tak na." Podal jí Denního věštce Harry a sám se usadil na křeslo. Čekal na její reakci.
Ta se dostavila téměř ihned. Jen co očima proletěla úvodní stránku, začala jí pusa jet jako na běžícím páse.
"Utekli Smrtijedi. Ne, to se určitě nemohlo stát! A tou potvorou se myslíš jako ty v podobě vlkodlaka? Ještě štěstí, že neodhalili tvou pravou identitu. Ach jo, teď to půjde od desíti k pěti. Brumbál se zmiňoval o nějakých problémech s Pánem Zla, ale tohle? Páni, vždyť to není možné!"
"Sam, klídek. Dřív nebo později by stejně utekli. Dokud nic nedělají, je to v pořádku. Ale začnou. To je jisté. A my budeme asi ti, kteří Voldemorta oddělají. Hm… pokud se nám to vůbec podaří. Kdyby ne, tak se vyvraždí všichni mudlové a kouzelníci s nečistou krví. Tak to je fakt super." Mluvil Harry s notnou dávkou ironie v hlase.
"Jo, ale my by jsme asi zůstali naživu." Usmála se Sam. Taky mluvila ironicky. " Ty jako jediný kdo může zabít Voldemorta a já, která bych mu mohla vzít jeho trůn, jelikož jsem Zmiozelova dědička. Ano.. určitě by nás nechal jít."
Oba se začali smát. " Jo, Voldy by nás ušetřil a možná by nás i rád vzal mezi Smrtijedy, pokud bychom poprosili. I když já bych asi nechtěl." Shrnul to s hraně vážnou tváří, až nakonec opět propukli v neovladatelný smích. Netušili, kde se v nich ta dobrá nálada bere, když je kolem tolik zla.
Po nějakých pěti minutách v neovladatelného smíchu se dali do normálu.
"A teď vážně." Začala Samantha. " Jak to teď bude?"
"Jak jsem říkal. Voldemort začne vraždit a to myslím že nejen mudly. A na nás bude abychom ho zastavili. Musíme ale ještě hodně trénovat v obranných kouzlech a tak. Já jsem vždycky vyvázl jen díky štěstí, tak teď to musí být jinak."
Sam přikývla a do ruky vzala svou hůlku z bukového dřeva jen tak mimochodem s ní mávla a řekla zaklínadlo. Vlas na který mířila se proměnil v jehlu a pak zase na zpět. Sama pro sebe se usmála a zase hůlku odložila.
"Kdy budeme připraveni?" Zeptala se Harryho.
"Nevím. Dřív nebo později to být musí, ale obávám se, že Voldemort s naším zničením čekat nebude. Záleží také na tom, jak se k tomu postaví Brumbál. Je to přece jediný, koho se Voldemort kdy bál…"
"Vážně?" Podivila se Sam. " On je opravdu tak dobrý?"
"Jako kouzelník jedinečný."
"Hm…" Zamrčela Sam. " A neporazil by ho spíš on, než my? Přece jen.. určitě musí znát pokročilejší kouzla, než my a tak."
"Ne, to nejde. Brumbál zvládne ho zadržet, ale není mu předurčeno ho zničit." Vysvětlil jí trpělivě Harry, který si na tuto otázku sám už tisíckrát odpověděl.
" Nepůjdeme do kuchyně po snídani?" Nadhodil Harry a Sam hladově přikývla.
"To bychom mohli. Mám hlad, jako vlk."
"No já spíš jako vlkodlak." Zasmál se Harry a zamířili spolu do kuchyně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radusha | E-mail | Web | 6. dubna 2008 v 22:43 | Reagovat

Super kapitolka a vůbec celá povídka ........ moc se mi to líbilo a doufám,že bude co nejdřív pokráčko ;-)

2 Cipísek | 7. dubna 2008 v 22:40 | Reagovat

ahoj, dlouho jsem se neozvala, ale teď jsem tu a budu se to snažit trochu napravit, nepamatuju si, jakou kapitolu jsem naposled komentovala, tak měj chvilku strpení... fajn, takže podle mě by to měla být 76., no ale já opravdu nevím, co říct, nebo spíš napsat? No to je jedno, hlavní je, že celá ta zápletka s Voldemortem, Popetalem a později i návrat na "milovanou" ošetřovnu se mi líbil a těším se na další kapitolu, která snad bude co nejdřív

3 Lajheril | 9. dubna 2008 v 15:46 | Reagovat

Cip:    :-) Jj, snad jo, ale nějak to nedávám. Budu se snažit něco napsat dnes...

4 Cipísek | 9. dubna 2008 v 20:39 | Reagovat

já si počkám, ať to bude jakkoliv dlouho ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.