64. kapitola- Kamarádi?

5. dubna 2008 v 17:14 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Chacha...a je tady. Myslela jsem, že o výkendu napíšu kapitol víc, ale nedá se no... třeba to v tydnu nahradím. Každopádně... 3 kapitoly za dva dny není tak špatné, nebo jo?:D

"Hermiono?" Zněl chlapecký hlas tiše místností.
"Ano?" Probudila se dívka. Bylo už něco po dvanácté a ona usnula ve společenské místnosti. Harry, který to věděl se za ni vydal a s úlevou zjistil, že tady pořád je.
"Harry!" Vyděsila se dívka, když se rozkoukala a uvědomila si, že ji asi u úkolů přemohl spánek. "Co tu děláš. Zítra máš zápas a… panebože, podívej kolik je hodin! Vždyť se vůbec nevyspíš!"
"Hermiono potřebuju si s tebou promluvit. Jinak bych stejně neusnul. Vyslechneš mě?" Ptal se opatrně černovlasý chlapec, který si už sedl na křeslo vedle Hermioniného.
"Jistě." Přisvědčila Herm, ale tvářila se nejistě a možná trošku i se strachem.
Harry si oddechl a začal. " Víš, jak dlouho už se známe a jak dlouho jsme přátelé? Uvědomil jsem si, že máš pravdu s tím, že se k sobě asi nehodíme, ale kvůli tomu přece nemůžeme zahodit celé naše přátelství! Vždycky si mi byla oporou. Ať už jako kamarádka, nebo holka. A já tě potřebuju. Přece se to celé nezhroutí jen kvůli detailu, že jsme spolu chodili a rozešli se. Myslíš, že to půjde vymazat?"
Hermiona se usmála. "Co by jsme měli vymazávat? Ono se něco stalo? Nepamatuji si…" Řekla zářivě a potom se uchechtla.
"Super." Oddychl si Harry a pobaveně se ušklíbl.
"Hele, co to děláš?" Zeptal se a vrhnul pohled na esej, kterou Hermiona psala zřejmě před tím, než usnula.
"To je úkol do přeměňování." Odpověděla a začala rozházené věci sbírat, aby si je uložila do brašny.
"Cože? Si děláš srandu! Ten úkol jsme dostali teprve.." podíval se na hodiny, které ukazovaly půl jedné v noci. "..no už včera."
"Neměla jsem co dělat." Pokrčila Hermiona rameny a pak ještě dodala. " Bez tebe a Rona je tu trochu nuda."
Harry se zasmál a Hermioně taky zacukali koutky. "No, nám zase bez tebe moc nejdou úkoly." Podotkl Harry a pak se rozřechtal, jelikož Hermiona už se nadechovala k tomu, aby mu vynadala a připomenula, že ona jim úkoly jen opravuje, což většinou obsahovalo celé proškrtání a totální úpravu eseje.
"Nesměj se mi!" Zamračila se pořád pobaveně Herm. Tohle jí vážně chybělo. Když spolu chodily, tak to bylo jiné. Tolik se nesmáli a bez toho to skoro ani nebyl Harry.
"Jo, asi budu doučovat tu holku…víš, Samanthu." Řekl a zkoumal kamarádčinu tvář. Možná na chvilku doufal, že uvidí záblesk žárlivosti. Pak si ale uvědomil, že to čekal jen ze zvyku a vlastně se mu líbilo víc, když s Hermionou byl jen kamarád.
"To je dobře." Pochválila ho vážně Herm.
"Asi to potřebuje. Navíc, musíte se naučit vzájemně spolupracovat, pokud máte mít možnost jak porazit…" Odkašlala si a pak zavřela oči a řekla jeho jméno. "Voldemorta."
"Díky, Hermiono." Usmál se Harry a vděčně se na kamarádku zahleděl.
"Podle čeho budeš učit a vůbec CO budeš učit?"Ptala se se zájmem Hermiona a chlapec bez váhání odpověděl.
"No, Brumbál mi dal učební plány a budu ji učit obranu."
"Tak to je skvělé. Ta ti jde. I sama Simpsonová tě chválí na každém kroku. Dokonce jsem ji slyšela říkat McGonagalové, že tvé schopnosti jsou ohromující!" Říkala Hermiona a dívala se na něho jakoby byla pyšná a Harry z jejího výrazu jasně vyčetl něco typu "konečně sis uvědomil, jak je studium důležité."
"No ano, ale to je tím, že si mě oblíbila." Začervenal se Harry, ale Herm zakroutila hlavou.
"Ne, ne. Jsi vážně dobrý. To jak si odzbrojil Deana…" Teď už byl Harry nebezpečně podobný barvě Ronových vlasů.
"Tak teda díky." Zahuhlal pak.
"Hele, já už teď půjdu. Zítra mám ten zápas. Přijdeš se podívat?" Ukončil nakonec hovor Harry a vyzývavě se na Hermionu podíval. Sám věděl, že chodila na zápasy jen proto, aby mu a Ronovi udělala radost a podívala se, kolik bodů se přičetlo jaké koleji. Samotný famfrpál ji vůbec nezajímal a bylo to na ní vidět. Teď se ale zatvářila rádoby uraženě a prohlásila, že samozřejmě přijde.
"Tak fajn, řeknu Ronovi ať tě počká ve společence, než půjde, pokud chceš." Nabídl Harry Hermioně, poněvadž tušil, že s dívkami z ročníku se jí asi moc nechce.
"Dobře, díky." Řekla vděčně Hermiona. "A už běž, musíš zlatonku chytit. Nemůžeme s dovolit, aby Mrzimor vyhrál."
Po těchto Hermioniných slovech tedy vyběhl schody k ložnicím a zalehl do postele. Byl jen rád, že pyžamo na sobě už měl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.