62. kapitola

5. dubna 2008 v 17:10 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Tak a je tu další. Dnes čekejte ještě minimálně dvě kapitoly( doufám). Vyčerpala jsem svoje zásoby kapitol, tekže se budu muset pustit do psaní:D... no tak si ji užijte. P.S.- trochu jsem popohnala děj, snad se vám to bude líbit .

"Pane Pottere? Jste v pořádku?" Ptala se profesorka Simpsonová chlapce usínajícího na lavici.
"Cože?" Zbystřil když uslyšel svoje jméno a narovnal se. Simpsonová, která by zmiozelskému žákovy dala školní trest se ale jen usmála a zeptala se, co v noci prováděl. Na rtech jí hrál úsměv a když Harry odpověděl, že nic, tak už celá zářila a on si neuměl vysvětlit proč.
"Mohl byste nám tedy ukázat to, co jsem po vás chtěla?" Profesorka opět nasadila vážný tón, ale když se podívala na Harryho, který vůbec nevěděl která bije, začaly jí zase cukat koutky.
Harry se zoufale obrátil na Rona, ale ten jak bylo vidět byl ještě víc mimo než on, a tak potom sklonil hlavu a řekl, že neví co po něm vlastně chtěla.
"Žádala jsem vás, abyste nám předvedl kouzlo expeliarmus. Samozřejmě je velice jednoduché, ale už jste zjevně slyšeli o nadcházejícím turnaji a já s vámi do té doby chci zopakovat všechny kouzla, které by jste mohli potřebovat. Takže, prosím pane Pottere." Pokynula Harrymu, když se konečně dozvěděl, co má dělat. Ten tedy přistoupil k Deanovi, na kterém měl kouzlo předvést. Jak jinak, že hůlka Deanovi vyletěla vysoko nad hlavu, když Harry vykřikl "Expeliarmus".
"Výborně, výborně! Skvělá práce!" Radovala se Alexandra Simpsonová, když uviděla Harryho naprosto dokonale vykonané kouzlo. Chlapec jen poděkoval a šel si sednout zpátky na místo, odkud pozoroval Hermionu, jak upřeně hleděla na profesorku a snažila si zapamatovat všechno, co říkala. Vyrušil ho až hlas profesorky.
"Tak děcka, stoupněte si do řady a budete se mě pokoušet odzbrojit."
Harry vstal ze židle.
"Vy nemusíte Pottere, vím, že vy byste to bravurně dokázal. Pro vás asi nejsem soupeř, že ano?" Harry začínal být na ten úsměv profesorky alergický. Bylo fajn, že měla ráda Nebelvír, ale proč HO chválila na každém kroku, když si to vůbec nezasloužil? Zjevně si ho nějakým způsobem profesorka oblíbila a neustále ho chtěla chválit a to se Harrymu moc nelíbilo.
Opět se tedy rozvalil na židli a začal pozorovat výkony svých spolužáků. Byli o hodně horší, než ty jeho a jen polovině žákům se podařilo profesorku odzbrojit. Ti si mohli sednout. Ostatní to museli trénovat dál, až tam nakonec zůstalo jen pár popletů, mezi kterýma byl i mimo jiné Neville.
Konečně zazvonilo a Harry se mohl odebrat do společenky, nebo lépe do postele, kde měl v úmyslu dohnat spánek, který minulou noc zameškal. Jen na to pomyslel a už se mu ústa otevřeli do širokého zívnutí. Podíval se na Rona, který taky nevypadal nějak nejlíp.
"Jdu si lehnout." Ohlásil Ronovi Harry a zamířil nahoru. Byl jen rád, že dnes už neměli žádné hodiny a také byl vskutku vděčný za to, že je dnes Snape na hodině lektvarů nechal žít a dokonce jim nenadělil žádný domácí úkol, což bylo za tu dobu, co byl Harry v Bradavicích snad poprvé.
Harry zamířil nahoru do nebelvírské věže. Ron se od něj odpojil u Velké síně, kde si měl v úmyslu vzít něco k snědku. Chlapec se tedy ploužil chodbami a pak potichu vplul do ložnice, kde nikdo z jeho spolubydlících nebyl. Oddechl si a v hábitu se položil na postel. S něčím takovým, jako se přikrýt, nebo sundat si školní oblečení se vůbec neobtěžoval. Jediné, co bylo důležité byl fakt, že se s ním Hermiona rozešla a to, že za dvě hodiny má ještě famrpálový trénink, na který se musel vzbudit.
Opět, aniž by si to uvědomil se mu myšlenky stočily k Hermioně a ještě než se mu začaly klížit oči a usnul si řekl, že nakonec to tak hrozné nebude. Hermiona byla vždycky jeho dobrá kamarádka a on to nezahodí jen tak, pro nic za nic a to ani přes skutečnost, že spolu chodily a rozešli se.
Hned, jak upadl do vratkého spánku ho pohltily sny.
"Harry, to je dobré." Slyšel říkat ve svém snu Hermionu. Vůbec nevěděl o co jde. Kamarádka však stála u vrby mlátičky a když zamumlala nějaké zaklínadlo, mlátička se přestala ohánět a lapat po ní. Hermiona lehce vklouzla do chodby, kterou Harry moc dobře znal už od 3. ročníku, kdy se dozvěděl, že tady jeho otec se Siriusem, Červíčkem a vlkodlakem Lupinem každý měsíc dováděli a Chroptící chýše jim poskytovala jakési útočiště.
"Hermiono, počkej!" Zavolal na ni, ale ona byla pryč a tak se za ní Harry vydal. Procházel chodbami a každou chvíli volal Hermionino jméno do tíživého ticho, které ho utlačovalo a on měl čím dál větší strach. Konečně se dostal před dveře Chroptící chýše a vratce je otevřel s tím, že uvidí Hermionu.
"Ty?" Zeptal se nevěřícně, když místo Hermiony uprostřed barabizny stála Samantha, dívka, kterou poznal při akci, která ho dostala ze spárů Voldemorta.
"Ano, já. To já jsem měla být na Hermioniném místě!" Sam vypadala rozzuřeně a světle hnědé vlasy se pomalu s ní zvedaly do výšky, až nakonec nesála na zemi, ale 20 čísel nad podlahou. Oči ji pomalu, ale jasně rudly, jako by se do nich vlévala krev.
"J-já… já to nechápu!" Zastěžoval si Harry, plný tíživého strachu. Pak ale ještě dodal " co to má znamenat? Kde jsi vzala sílu?"
Samantha se najednou snesla zpět na zem a oči zase nabrali její obyčejnou, hnědou barvu. V pohledu se jí náhle zrcadlil údiv a strach. "Já nevím." Zašeptala. "Potřebuji pomoc, neumím se ovládat. Mám velkou sílu…" Dívka na Harryho prosebně hleděla a klepala se strachy.
"Pojď, musíme za Brumbálem." Řekl Harry a vzal zmatenou a vystrašenou dívku za ruku.
Dál už se ale nic nedělo. Když se Samanthina a jeho ruka spojily, s trhnutím se najednou probudil a rychle si sednul na postel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.