60. kapitola

5. dubna 2008 v 17:06 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Už? Tak to je dobré. Kulatinky! A už šesté:D.. No ke kapitole. Je to strašná SLAĎÁRNA, zdá se mi. tak se neděstě a přetrpte ji. Říkejte si, že další budou zase normální. Poku to vůbec jde o mojich kapitolách říct. No, tak to vydržte...
Vaše Laj

"Hermiono, no tak, kde jsi!" Šeptal si Harry do ticha pro sebe, až konečně našel tečku s nápisem Hermiona Grangerová. Byla v jedné z těch starších a méně frekventovaných dívčích umýváren, které navštěvují studentky jen zřídka kdy. Harry se podíval na svůj neviditelný plášť a pak vrhnul pohled i na spokojeně spícího Rona. Chvíli přemýšlel, jestli na svou obchůzku hradem, kterou chce prodělat "pozve" i Rona, ale usoudil, že lepší bude to nechat být jak to je. Navíc, Hermiona je přece jen jeho děvče a pokud jí něco trápí, měli by to řešit spolu. Přehodil si tedy přes sebe plášť po otci a do ruky vzal i jeho starý plánek.
Byl připraven na cestu, a tak už jen potichoučku jako myška vyšel jako neviditelný z ložnice.
Byl už v polovině cesty, když si uvědomil, jak dlouho vlastně něco takového nepodnikl. Hrad byl za noci ještě pěknější, než ve dne, kdy se po jeho chodbách proháněly houfy studentů a rozzuřený školník a učitelé je usměrňovali. Filch si samozřejmě nedal pokoj ani v noci, ale Harry, který svou tečku na Pobertově plánku bedlivě pozoroval věděl, že nikde ve dvou patrech okolo není ani on, nebo někdo jiný, kdo by ho mohl nachytat při nějakých lumpárnách.
Chvíli ještě trvalo, než se konečně dostal před umývárnu, kde byla Hermiona, ale když stál přede dveřmi, tak si nebyl jistý, jestli vlastně Hermiona bude chtít, aby s ní někdo byl, ale přece jen… navíc, dluží ji omluvu a taky vysvětlení.
Pomalinku a jak nejtišeji to šlo otevřel dveře, které ihned zpustily žalostné skřípání nenamazaných pantů.
Hermiona se lekla. Dveře začaly nebezpečně skřípat a dokonce se otevřely. Zatajil se jí dech. Že by někdo z učitelů? Teď bude průšvih. Co řekne? Že se jí udělalo zle?.. ne, to je moc průhledné. Rychle zavřela oči a nasadila úsměv typu " to ne já, ale ten za mnou". Ucítila na svém rameni ruku a rychle oči otevřela.
"Ty? C-co tu děláš?" Zeptala se překvapeně a zadívala se do tváře nově příchozímu.
"Nepřišla jsi do společenské místnosti a tak jsem se za tebou radši vydal." Odpověděl jí Harry, který se zadíval do jejích očí, které teď byli zarudlé a napuchlé, zjevně od pláče. Ale proč Hermiona plakala?
V místnosti byla tma, Hermiona seděla po tmě a Harry nechtěl rozsvítil, když přišel. Říkal si, že takto to bude lepší. Navíc, když tu dívka byla po tmě, zřejmě tak chce zůstat. I přes to jí však vyděl do tváře a mohl z ní lecos vyčíst. Přece jen už ji znal.
"Neměl si chodit." Odsekla dívka po chvilce mlčení a odvrátila tvář. Harry ale rychle natahl ruku a nasměroval si její obličej tak, aby si viděli do očí.
"Co se stalo?" Zeptal se jí prostě a netrpělivě čekal na odpověď.
"Copak ty to nevidíš?" Hermiona se prosebně a utrápeně podívala na Harryho, ale když se k ničemu neměl, tak pokračovala.
"Nějak… víš, nerozumíme si spolu tak, jako dřív. To, že teď spolu chodíme… je to jen horší. Víš, mám o tebe pořád takový strach a nevím, jestli bych tak mohla být. Když tě vidím, tak mi běhá mráz po zádech, protože jednou ti může něco Ty-víš- kdo udělat a…navíc, nic si neříkáme. Asi byla chyba, že jsme spolu začali chodit. Asi to bylo jen v afektu. Oba jsme byli tenkrát, v té kopce, kde nás Ten- jehož- jméno- nesmíme- vyslovit držel vystrašení a tak, možná proto se to tak seběhlo…Harry je mi to líto, opravdu jsem si myslela, že by to mohlo vyjít, ale nejde to. Promiň."
"Ty… ty se chceš r-rozejít?" Zakoktal Harry ohromen přívalem informací.
Hermiona jemně zakývala hlavou a pak řekla " ty mi to vůbec neusnadňuješ, ale takto to bude lepší pro oba."
"Ale já tě mám rád." Harry byl zaskočený. Věděl, že Hermiona má v jistém směru pravdu. Muselo to být pro ni hrozné vědět, že jí může Voldemort kdykoliv zabít přítele, nebo ho od ní odloučit.
"Vlastně…asi máš pravdu." Po několika dlouhých sekundách se Harry zase ozval. Něco si uvědomil- když by chodil s Hermionou, tak by ji mohl ohrozit. Měl ji rád. Moc na to, aby toho byl schopný, ale přece ji chtěl zase sevřít v náručí. Neuměl si představit, že budou jen a jen kamarádi, ale nedalo se nic dělat. Navíc, když se tak Herm sama rozhodla.
Hermiona se zatvářila překvapeně, že to Harry vzal tak dobře. Ale toto bylo pro ní možná ještě horší, než kdyby ji přemlouval, nebo křičel a prosil, aby nechodila. Asi měla pravdu, když si myslela, že Harry není ten pravý kluk pro ni. Pece jen si nebyla jistá, ale aspoň udělala dobře.
"Už půjdu." Řekla dívka a vypařila se. Harry nemohl jít. Bylo toho na něj trochu moc. Sedl si do rožku na podlahu, která se blýskala čistotou. Zřejmě asi skřítci. Pomyslel si a prohlížel si odcházející tečku na plánku s nápisem Hermiona Grangerová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.