50. kapitola

5. dubna 2008 v 16:44 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Tak...sesmolila jsem další kapitolu. Je jubilejní a vím, že jste si přáli aby byla vyjímečná, ale mě se nezdá, že je. Chci se nějak prokousat konečně taky k Samanthě, ale nějak mi to nejde. Každopádně je tu aspoň celkem brzo. Jinak...víte co by od vás bylo pěkné? Kdyby jste mi jako dáreček k 50. kapitole dali moc pěkně dlouhých komentářů:D.... Jo, ale teď věnování. Rozhodla jsem se, že padesátku věnuju člověku, který píše nejvíce komentářů a pokud se nemýlím, je to GWEN. Gweni, strašně ti děkuju za to, že tuto povídku miluješ tak jako já a že píšeš komentáře, v kterých mi vždy dodáš sílu zase něco sesmolit. Samozřejmě ale děkuju všem. Například Areneis, Aendě, Stessi a spoustě dalších, kteří tuto povídku čtou, komentují ji a mají ji rádi.
Děkuju moc, vaše Lajheril

Když se po delší cestě nemocnicí zastavili u jedněch dveří, měl Harry obavu, jestli dělá dobře. Má je zavést k Brumbálovi? Chce jim vůbec něco vysvětlovat? Nebude to ještě horší, než to je?
Měl mnoho otázek, na které nebylo odpovědi. Mohl se jen dohadovat o správnosti svého činění. Nakonec však otevřel dveře do pokoje a měl v úmyslu je pustit dovnitř, když však byl tak na půli cesty s klikou, zarazila ho prudce ošetřovatelka, která se vedle něj náhle objevila.
"Můžete tam jít, ale jen po trojicích. Po více do pokoje nemůžete." Promluvila rázně a tak se tedy všichni přítomní v tichu rozdělili na skupinky po tolika, jak jim řekla. Jako první šel Bill s rodiči, tedy Molly a Arturem Weasleyovými. Netrvalo to dlouho a vyšli ze dveří. Pohled na Brumbála je zlomil. Vidět ho takto bezmocného, ležícího na lůžku v nemocnici. Po nějaké době se vystřídali všichni, dokonce i Sirius.
Když se tedy opět všichni sešli před Brumbálovým pokojem, ošetřovatelka je vyzvala, aby šli za ní.
Všichni jen mlčky přikývly a nechali se vést až na konec chodby do pokoje, kde byli všichni lékouzelníci, zabývající se případem Harryho a Brumbála.
"Můžete prosím…" Začala ošetřovatelka a tázavě se dívala na všechny dospělé lidi z přítomných. Všichni vyzývaví pohled pochopili a vydali se do místnosti, kde na ně už čekali. Samozřejmě tam zamířil i Sirius, ale toho ošetřovatelka nohou zastrčila zpátky s tím, že psi dovnitř nesmí.
Ron, Harry, Ginny, dvojčata Weasleyovi a Hermiona, kteří tu zůstali se zklamaně zhroutili na židle, nedaleko od pracovny lékouzelníků. V Harrym to vřelo. Samozřejmě že chtěl slyšet všechno, ohledně sebe a toho co způsobil jiným, ale to se mu pořád nedařilo. Neustále mu něco zatajovali a to mu začínalo být nadmíru nepříjemné. Nadruhou stranu byl ale rád, že přátelé neví, co přesně se stalo.
Všichni seděli v rozpačitém tichu. Bylo slyšet jen kňučení Siriuse, který se snažil nějak uklidnit Harryho, což se mu ani zdaleka nevedlo.
"Harry! Tak co se stalo? Jsme tvý nejlepší přátelé, mohl bys nám to říct." Promluvil Ron, z jehož hlasu vyzněla smíšenina zvědavosti, zklamání, smutku a uraženosti.
"Když chcete." Odpověděl mu Harry s povzdechem.
Všichni, dokonce i Sirius se jeho reakce zalekli. Myslili si, že chlapec odmítne, nebo jim to řekne až více v soukromí. On však kývnul a začal jim do podrobna líčit divokou noc. Všichni jen vykuleně zírali a když Harry skončil, vypadali, že jeden po druhém omdlí. Harry to však čekal a tak si znovu povzdechl a zvednul se. Když byl však v půli kroku na odchodu někam pryč, do klidu chytla ho za ruku Hermiona. Chlapec se otočil a zadíval se do její tváře, která teď byla plná soucitu a něhy.
"Budeme se ti snažit pomoct. Jsi náš přítel a my tě máme rádi takového jaký jsi. Sám víš, že i Remus byl vlkodlak a i tak se s tvým tátou a Siriusem bavili. Musíme jen najít způsob jak to usměrnit a to my najdeme. Slibuji." Řekla Herm a usmála se na svého přítele.
"Děkuju." Vydal ze sebe Harry jediné slovo, v kterém bylo vidět překvapení, které se dostavilo po Hermioniných slovech. I tak však přítelkyni ruku pustil a vydal se pryč. Teď však alespoň všichni věděli, že to není kvůli strachu, ale protože chce být chvíli sám a urovnat si v hlavě spoustu věcí.
Jak jinak, zamířil k pokoji Brumbála. Potichounku vešel dovnitř a sedl si na své místo vedle lůžka na židli.
Když se podíval blíže na profesora, zjistil že má oči mírně pootevřené a sleduje chlapce. Harry toho využil a začal Brumbálovi tiše povídat věci , které ho zrovna napadali, hlavně aby ředitel věděl, že v tom není sám.
"Byli tu za vámi Weasleyovi. Moc vám věří a ví, že to zvládnete. I já to vím. Jste z toho už z poloviny venku, bude to dobré, nebojte…" Sliboval chlapec s naléhavým pohledem v očích.
Brumbál se jen usmíval a díval se na chlapce dojatě. Pak se z jeho úst vydralo tichounké "díky".
"Ale ne. Nemáte mi za co děkovat…právě na opak." Smutněl Harry.
Ředitel vypadal, že musí chlapci říct spoustu důležitých věcí, bohužel to ale nešlo. Rána se špatně hojila a jeho ochromovala bolest, kterou kvůli ní zažíval. Sám ale věděl, že bez silné vůle se nemá šanci uzdravit.
Potřeboval toho Harrymu tolik říct, tolik ho toho ještě naučit, aby se dokázal bránit. Voldemortovi a někdy ho dokonce i zabít. Tato myšlenka mu dávala sílu bojovat, sílu vydržet.
Do místnosti vešel lékouzelník s lektvary v ruce. Všechny v daném pořadí donutil Brumbála vypít a pak ředitel usnul.
"Potřebuje spát." Dodal, když se na něj ohromeně a tázavě podíval Harry.
"Víš chlapče, Albus je silný kouzelník, s velkou vůlí, ale i toto je na něj moc. Nevíme jestli se z toho dostane, vlastně jsme na začátku ani nedoufali. Teď si však myslíme, že šance je velká. Už je z toho jednou nohou venku." Pokračoval ošetřovatel a opustil místnost, kde nechal samotného Harryho, který se nad jeho slovy zamýšlel.
Ano, když se už někdy probouzí, je to zřejmě dobré znamení…
Naposledy před odchodem vrhnul pohled na Brumbála a pak se vydal bílou chodbou zpět k přátelům, které opustil. Zrovna, když k nim přišel se začali otevírat dvěře, z kterých po chvíli vyšli ti, co byli v pracovně a bavili se s lékouzelníkama.
První kdo po rozloučení s lékaři promluvil byla Molly, která ohlásila, že se s ošetřovateli domluvila, že pokud Harry chce může s nimi do Doupěte.
Harry jen mlčky přikývl, ale řekl, že by chtěl vídat Brumbála.
"Ano, to je samozřejmé. Jezdil bys za ním dvakrát denně. Spojil bys to i s kontrolami sebe."
"Tak jo." Přikývl Harry a podíval se na Siriuse.
Molly, která to zpozorovala podotkla, že Sirius samozřejmě může jít taky. Pes vítězoslavně a šťastně zaštěkal a udělal kolem paní Weasleyové kolečko. Ta se jen usmála a všichni vyrazili ke krbu, do spodního patra, který byl zřízen pro dopravu letaxem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.