49. kapitola

5. dubna 2008 v 16:43 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Ach jo. Vím, že to ani není možné, jak pomalu přidávám, ale jinak mi to nějak nejde. Prostě to nezvládám a to mě štve. Každopádně nová kapča je KONEČNĚ tady a tak si ji užijte a prosím...okomentujte. Chtěla bych ji věnovat Areneis a to za to, že musí trpět tu moji absenci na PC. A top ona trpí a taky na mě čeká, dokud se neobjevím na icq. Ary, jsi vážně kamarádka a já si tě ani nezasloužím. Každopádně...díky.
Pa Lajheril

Měsíc se schoval a Harry se začal proměňovat zpět do normálu. Opět to byl ten samí pocit jako při přeměně na vlkodlaka. Ty samé skřeky, bolest… prostě všechno.
Chlapec upadl na zem a mžouravě otevřel oči, teď už zelené. Nevypadal ale stejně, jako předtím. Největší změna byla zřejmě v postavě. Dřív ji měl normální, né-li podvyživenou. Teď byl ale svalnatý a vyrost o několik centimetrů. Jeho obličej se také o něco změnil. Jemné rysy se o něco přeměnily v hrubší a temné. Celkově chlapec ale zkrásněl. Navíc, nezkušené oko by změnu na obličeji ani nepoznalo.
Harry se ustrašeně podíval kolem sebe. Nic moc si nepamatoval a udivilo ho, že jsou tady v Bradavicích. Chtěl se zeptat Brumbála, ale ten tady nebyl. První co se tedy z chlapce vysoukalo, byla otázka na ředitele.
"Kde je Brumbál?"
"Musíme ti toho hodně říct." Začal kouzelník, budící divoký dojem. Měl tmavé, rozčepýřené vlasy, které mu odstávaly na všechny strany a černé oči.
"Tak do toho." Rozhodl nekompromisně Harry a pořád se poohlížel na všechny strany, jestli profesora nespatří.
"Tak vstaň. Přeneseme tě k Mungovi, tam ti vše řekneme." Teď zase nekompromisoval lékouzelník.
"Dobře." Svolil tedy Harry a postavil se. Až teď si začal všímat, že je slabší, než obvykle a také má na sobě velké krvavé šrámy. Nechal to ale být.
"Chyť se mě!" Nařídil muž a oznámil Harrymu, že se budou přemisťovat.
Chlapec udělal, co se po něm chtělo a už za pár minut začal vnímat pocit, který mu připomínal protláčení se ruličkou.
**************
"Ne, to nemůže být pravda." Zašeptal se slzami v očích černovlasí chlapec.
"Vždyť on je…" Začal zase pro sebe tichounce.
"Bude v pořádku, Harry!" Ujistil ho lékouzelník sedící vedle něj. Oba se dívali na starého muže, ležícího na lůžku před nimi. Tím člověkem byl Brumbál a opravdu nevypadal dobře. Od krku až do poloviny trupu měl obvázanou škaredou, krvavou ránu, z které mu tekla krev tak, že obvazy byli celé promočené.
"A jak si tím můžete být tak jistý?" Zareagoval rychle Harry.
"Věřím v něj. Je to silný a dobrý člověk. Zvládne to, záleží to jen na jeho vůli, jestli se zotaví." Odpověděl kouzelník a pomalu odešel.
Harry začal přemítat, co vlastně udělal. V posledních pár hodinách nadělal více škody, než za celý svůj život. Trápila ho slova, co mu před pár minutami řekli lékouzelníci, co byli na té akci. Pověděli chlapci všechno- bez vyjímky.
Hodně ho to zranilo, ale nebyla jiná možnost. Musel to vědět. Bohužel.
Teď Harry bezvládně seděl na židli a upřeně civěl na ředitele, kterému způsobil takové zranění.
Ještě chvíli to tak pokračovalo, a pak se mu hlava bezvládně svalila na bok. To v sedě usnul. Protrpěl těžkou noc, takže se nebylo čemu divit.
"Harry?" Uslyšel vedle sebe chlapec tiché a bolestné šeptnutí, které ho probudilo z vratkého spánku.
Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby si uvědomil, kde vlastně je. Když uviděl Brumbála, hned mu svitlo.
"Pane řediteli. Mě je to strašně líto, já…" Začal se omlouvat, ale pak si uvědomil, že je profesor vzhůru a dokonce se s ním snaží, nějak domluvit.
Harry vyskočil, jako by ho na nože braly a se slovy " přijdu pro lékaře" vystřelil z místnosti. Brumbál, chtěl zamrmlat něco, jako nesouhlas, ale nakonec neřekl nic a jen strnule čekal na Harryho. Nevěděl, jak dlouho dokáže žít a udržet tu bolest, co v jeho těle vládne na uzdě. Jediné, co ho drželo tady byl chlapec, jenž ho právě opustil. Brumbál věděl, že se o něj musí postarat a dovést ho alespoň na začátek cesty, kterou musí kráčet společně se Samanthou Eadneyovou, dědičkou Salazara Zmiozela.
Snažil se udržet se vzhůru co nejdéle a nakonec, když chlapec s hrstkou lékouzelníků vešel dovnitř, tak měl ještě oči dokořán otevřené ( tedy v rámci možností).
"To bude dobré." Začal jej uklidňovat léčitel, jenž byl také na akci.
"Já vím, Eddie." Řekl Brumbál kouzelníkovi a upadl do bezvědomí.
Harry nejdříve začal zmatkovat. Měl strach, že jeho ředitel je poddán na milost a nemilost osudu. Věděl, že si nezaslouží, aby se mu stalo něco zlého, ale teď už nemohl nic dělat. Bál se, že Brumbál nebude jeho poslední oběť. Musel s tím něco udělat, nemohl žít takto, jako nějaká stvůra.
Sedl si opět na židli vedle lůžka a položil si hlavu do dlaní. V této poloze strávil asi další 3 hodiny, dokud se profesor nezačal pomalu probouzet. Opět to netrvalo dlouho, co byl vzhůru, tentokrát však nemluvil a ani se o to nepokoušel. Po chvíli sledování všeho možného kolem sebe Brumbál vyčerpáním usnul, což byla pro chlapce jediná dobrá zpráva za celý den. Jen taková malá událost, jako je vzbuzení a kolik může způsobit radosti.
Po nějaké době, co Brumbála sledoval a myslel nad tím, co se s ním bude dít se rozhodl zkusit se jít porozhlédnout trošku po okolí. Zamířil až dolů, kde se měla nacházet recepce. Tam spatřil tlupu zrzavých lidí a jednu brunetku, v které hned poznal Hermionu. Také měli s sebou velkého huňatého psa- Siriuse.
Celá skupina se dohadovala s ošetřovatelkou, která odmítala pustit psa dovnitř, do nemocnice. Přísně si je měřila pohledem a ani za mák nevěřila tomu, že jdou za Bradavickým ředitelem Albusem Brumbálem a chlapcem Harry Potterem. Bylo to tím, že celá akce a vše kolem ní bylo tajné a to včetně toho, že je profesor s Harrym tady, u sv. Munga.
Černovlasého chlapce zavalila vlna štěstí, když je uviděl a rychle se k nim rozběhl. První koho přivítal byla Hermiona a kmotr Sirius, nebo-li pes. Další na řadě byli Weasleyovi. Molly a Artur se k chlapci tiskli, jako by ho už nikdy neměli pustit. Byl pro ně něco jako syn a navíc, díky zákazům návštěv ( krom tedy Hermiony a Rona) na ošetřovně kde do teď byl se nemohli o jeho zdravotním stavu přesvědčit osobně. I Sirus se s Harrym vítal vrousně a celý zářil štěstím, i když věděl, že s Brumbálem to není v pořádku. Šlo o to, že profesor pro něj nebyl tak důležitý jako Harry. Jinak ho ctil a cítil k němu vztah, jako k pravé ruce, někoho, na koho se může spolehnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.