45.kapitola

5. dubna 2008 v 16:36 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Po dlouhé době zase jedna.. promiňte, že jste na ni čekali tak dlouho, ale to víte. Škola, testy... no prostě děs. Každopádně doufám, že se vám kapitolka bude líbit a řádně mi ji okomentujete. Co říct dál? Snad jen :" akce už se blíží!"

Harry se trhnutím probudil a rychle se chytnul za čelo, kterým mu teď projela palčivá, řezavá bolest. Vykřikl bolestí, jelikož to začínalo být přímo nesnesitelné. Samozřejmě, že ho jizva pálila už dřív - hlavně tedy v posledním měsíci- ale to bylo naprosto pochopitelné. Jedním z chlapcových schopností už od malička bylo, že uměl rozpoznat co Vodemort cítí. V tomto posledním měsíci to samozřejmě byla zlost. Tomu se nedivil, když mu před nosem utekl a Fénixův řád prokouknul obrané zařízení v jeho sídle. Teď však Voldemort cítil něco jiného, velice silného. Radost. Byl štěstím bez sebe, ale Harry nevěděl proč. Jediné na co právě mohl myslet byla jen ta bolest. Něco podobného už zažil mnohokrát. Teď to však muselo být silné.
Chlapec se svalil na zem v ukrutných křečích a šíleným jekotem. To už madame Pomfreyovou probudilo a rychle vylítla ze svého pokoje. Vypadala asi jako cukrová vata, která se prodává na poutích. Všechno co na sobě měla oblečené bylo růžové a to že těch věcí nebylo málo.
Ošetřovatelka se nejdřív zarazila, ale pak se otočila na podpatku a v rychlosti přešla pokoj. Po necelé minutě už Harry poměrně klidně seděl a popíjel vodu, kterou mu Pomfreyová dala. Ta se teď na studenta pozorně dívala. Byla si jistá, že jeho náhlí záchvat neměl s jeho vlkodlačnictvím co dělat. Ani lektvar, který mu podala nezabral. Bolest náhle přišla a stejně najednou, jako se objevila i odešla.
"Pane Pottere, myslíte, že byste zvládnul tady chvíli pobýt sám? Musím si ehm.. něco zařídit." Zakoktala potichu a zmateně ošetřovatelka a naléhavě poslouchala co Harry odpoví. Ten jen zakýval hlavou na znamení, že ano a s velkou námahou se vyškrábal na postel, kde si opět lehl.
"Jsem v pořádku." Prohlásil pak a schoulil se pod peřinu. Na to ošetřovatelka čekala a s rychlostí blesku vyrazila pryč. Samozřejmě měla namířeno za Brumbálem.
Po necelých patnácti minutách už stála i s ředitelem vedle Harryho postele a něco si šeptem povídali. Jak mysleli, chlapec spal. Ten však jen obrácený na boku poslouchal jejich rozhovor.
"Myslíte, že něco chystá?" Zhrozila se s obavami ošetřovatelka.
"Nevím. Lord Voldemort je nevyzpytatelný. Každopádně cítil něco silného. Harry nám určitě poví co, až se probudí. Teď ho však nechme spát. Ve snu se ocitáme ve světě, který je jen náš, ač plaveme v tom nejhlubším oceánu, nebo se vznáší na oblacích." Pronesl soucitně, naposledy se podíval na chlapce a se slovy " opatrujte ho dobře" zmizel.
Madame Pomfreyová si povzdechla, mávla hůlkou a odešla. Jak Harry pochopil, kouzlo bylo na zesílení zvuku, což znamenalo, že ho ošetřovatelka bude slyšet i při nepatrném šamotu.
Chlapec si tichounce povzdechl. Ani nevěděl, proč dělal, že spí. Stejně neslyšel nic důležitého. Možná se mu jen nechtělo vyprávět to co cítil a jak. Měl sám svých myšlenek. A musel si to sám v sobě probrat.
Ráno, nebo večer- vždyť je to téměř jedno. Říkal si a přetočil se na druhý bok.
*************
Chlapec i přes skutečnost, že usnul velice pozdě probudil ráno čilý a vyspaný a to i když naspal jen pár hodin.
"Á, výborně pane Pottere!" Pochválila ho téměř ihned madame Pomfreyová a pokračovala.
"Už jsem na vás čekala. Já a také profesor Brumbál. Chtěli bychom s vámi mluvit." Opravila se nejdřív ošetřovatelka, ale pak se poměrně mile usmála. Bylo na ní vidět, že je plná zvědavosti a nedočkavosti, co jí chlapec řekne.
"Jistě, ale až přijde i profesor." Prohlásil Harry tvrdě. Tato odpověď mu dala nějaký ten čas na rozmyšlenou. Ještě pořádně nevěděl, co jim řekne.
K jeho nelibosti však Brumbál přišel brzo.
"Harry, co se stalo?" Zeptal se chlapce ředitel opatrně hned jak přišel.
"No já ani nevím…" Začal nesměle Harry. Po pár minutách to však ze sebe dostal a Brumbál se zabýval otázkou, kterou i do teď chlapec.
"Co to může znamenat…" Začal šeptem dedukovat, když však ucítil pohled obou lidí vedle něj rychle se zarazil a s náhlým rozloučením se otočil na podpatku a přešel až ke dveřím, kde opět zastavil, podíval se na Harryho a usmál se.
"Máte tu návštěvu." Řekl mile a soucitně. Poté však už jen otevřel dveře. Do místnosti se samozřejmě nejdřív prodrali nový příchozí. Ani si nevšimli Brumbála, který trošku zaraženě procházel dveřmi.
"Harry, tak rádi tě vidíme!" Vykřikla Hermiona, která se k němu rychle a nedočkavě blížila. Za ní už se řítil i Ron, který vypadal téměř stejně nadšeně jako kamarádka, když Harryho opět viděl.
"Páni, jsme tak rádi, že jsme tě tu zastihli." Prohlásila hned Hermiona a přisedla si k příteli na postel. Ron si přitáhnul židli.
Hned si začali povídat. Samozřejmě k debatě patřily i témata jako byla škola. Herm nadšeně prohlašovala, jak je teď přeměňování nesmírně složité a zajímavé. Teď se však začali bavit o vážnějších věcech.
Začala jako obvykle Hermiona.
"Možná si to už zpozoroval, ale…ehm …dnes je úplněk." Skousla zuby a jemně se usmála.
Harry se jen usmál, ale nic neříkal. Nechtěl, aby si s ním jakkoliv dělali starosti. I proto jim neřekl, že ho bolela jizva a spousty dalších věcí.
Ano, byli kamarádi a naprosto jim věřil, ale nechtěl je zatěžovat jen sebou. Jistě měli svých starostí dost a on jim jich už způsobil až, až.
"No tak kámo, co se děje? Myslíš, že jako my dva nepoznáme, když to něco je a že jsme tak blbý, že nevíme, co se při úplňku vlkodlakům děje? Do pekla, vždyť nejsme Crabbe a Goyle!" Řekl uraženě Ron a zkoumavě se na kamaráda podíval. Tohle zabralo.
"No dobře,…" Začal a nakonec jim vyklopil o dnešním plánovaném dni všechno.
"Půjdeme s tebou!" Prohlásila Herm a Ron rychle přikyvoval( nutno podotknout, že když kroutil tou svou rezavou hlavou vypadal hodně zajímavě…)
"Ne, to teda v žádném případě! Nechci vás vystavovat jakémukoliv nebezpečí. Sami víte jací vlkodlaci jsou a navíc já můžu být mnohonásobně nebezpečnější!" Rozčílil se chlapec. V tom přiběhla madame Pomfreyová a s hrozným reptáním vyvedla Rona i Hermionu z ošetřovny.
"Pane Pottere, říkala jsem, že tu mohou být jen, když se nebudete rozčilovat. Nedodrželi jste to, takže bohužel." Řekla nekompromisně. V tu chvíli byli Harryho přátelé pryč a on si uraženě do ruky vzal hůlku, z které mu ihned začali tryskat rudé jiskry.
Z nudy vykouzlil patrona a nechal se unášet Jelenovým vzhledem až do doby, kdy se na ošetřovně neobjevil tým lékouzelníků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.