22. kapitola- Klid před bouří

5. dubna 2008 v 15:10 | Lajheril |  HP a vlkodlačí mládě
Je tu nová kapča k VM. Po dlouhé době má také název a myslím, že se vám bude líbit. Z velké části je věnovaná Brumbálovi. Doufám, že se vám bude líbit a náležitě ji okomentujete.
Vaše Lajheril

Harry s Hermionou zatím leželi v kobce. Nebyli na tom zas tak zle, jako po první. Měli však ošklivé rány na zádech. Oba ale byli vzhůru z bezvědomí. Hermiona na tom byla hůř, než Harry. Byla slabší, ale její přítel jí dával podporu jak psychickou, tak fyzickou a snažil se jí pomáhat. Už ani nevěděli, jestli ta smrt, která je čeká nebude lepší, než toto. Tak myslel ale spíše Harry. Hermiona se bála pomyslet na to, že bude sloužit nějakému vlkodlaku a sama být také takovou zrůdou. Celou svou duší nenáviděla všechno okolo- Smrtijedy, Voldemorta, vlkodlaky… prostě cokoliv co mělo spojitost se zlem. Neuměla si představit, že bude další článek armády zla. Navíc měla strach o Harryho. To měl ale i on o ni. Nevěděli, jak dlouho po Vánocích má přijít úplněk. Den po dni, co to tady přežívali mysleli na to, že až se zítra probudí přijdou si pro ně Smrtijedi a nastane jejich smrt a kousnutí. V tomto strachu prožili další čtyři dny. Jak si spočítali byl Silvestr. To jim dali dokonce čerstvé jídlo. Netušili však, že ani ne za dvanáct hodin přijde to, na co Voldemort a Šedohřbet čekají.
****************
Fénixův řád
Po onom večeru, co jim Brumbál řekl kde Harry s Hermionou je nebyl nikdo k udržení. Všichni se tady střídali s informacemi, které zjistili. Byli však vesměs k ničemu. Nikdo nezjistil jak se tam dostat. Někteří, jako třeba Snape se to snažili zjistit ze vnitř, z Voldemortova hradu. Nikdo ovšem nebyl úspěšný. Sirius byl někde v tahu s Brumbálem. Ti se o to všechno pokoušeli ještě ve větší dávce, než kdokoliv jiný. Nebyl jediný člověk, co by věděl kde ti dva jsou. Všichni si však uvědomovali jedno. Když to nezjistí ani Brumbál, tak nikdo.
"Siriusi, pojď!" Šeptl úsečně Brumbál o několik set mil dál. Před jejich očima se tyčil překrásný hrad, který ovšem neviděli. Byl začarován takovým kouzlem. Jak ovšem Brumbál věděl tak tam byl.
"Tady to je!" Oznámil svému společníkovi, který se právě odplížil až sem.
"Vždyť tu nic není. Jste si jistý, že je to tady?" Zeptal se Sirius pochybující o důvěryhodnosti Brumbálovy zprávy. Ten však jen úsečně odpověděl, že ano. Poté mu vysvětlil, že Salazar Zmiozel používal kouzla vysoké černé magie a na zamaskování svých sídel si dal až moc záležet. Proto ten hrad nevidí.
" Jsou tu vážně použity vysoká a těžká kouzla. Je tu cítit jejich přítomnost. Nevím však, jak to že je nezjistilo ministerstvo. To bude asi Voldemortova práce." Řekl ještě starý muž. Sám zjišťoval o tomto stavení vše co se dalo.
O zakladatelích školy, ke kterým patřil i samotný Zmiozel věděl ještě více než Voldemort. Jako jeden z mála také měl přehled v tom, že Zmiozel nikdy nic nedělal když neměl náhradní plán. Z toho také vyplývalo, že i když něco stavěl, musel mít zadní vchod, nebo-li náhradu, kterou by použil, kdyby jeho hrad někdo obsadil. Nikdo o tomto vchodu neměl vědět.
Toto bylo jediné možné východisko, jak Harryho dostat zpět. Pochyboval o tom, že by se jim podařilo dostat se tam pomocí přemísťování. Za poslední dny objel většinu jeho sídel, aby se ujistil, že Voldemort ukrývá Harryjo zrovna tady.
Jak tušil, musel být ten vchod někde v podzemí. Ostatně stejně jako tajemná komnata. Salazar měl rád temná a záhadná místa. Tím si byl Brumbál jist. Tento náhradní vchod měl najít jen kouzelník s vysokou inteligencí a schopnostmi. Proto Brumbál všechnu energii vložil do toho, aby ten vchod našel.
Pevně zavřel oči a následoval své přesvědčení. Po chvíli vyčerpávajícího přemýšlení se zhroutil na zem s těžkými oddechy. Sirius k němu hned rychle přiskočil. Díval se na něj starostlivě a ptal se ho, co mu je. Brumbál jen ukázal na mohutný strom téměř vedle nich. Když k němu přišli, ředitel ho celý obešel, až na něm našel malou plaketku s hadem. Zvíře mělo rudé oko, vytvořené z nějakého šarlatového polodrahokamu, nebo drahokamu.
Tam se Brumbál zadíval a uviděl v odraze zchátralé stáje, které tam před tím nebyli. K nim také i se Siriusem zamířil.
Byla naprosto opuštěná, ale přesto naprosto zachovalá a svým způsobem i honosná. Na každém sloupu byl vyryt Zmiozelův znak. Tedy had. Siriuse to všechno kapánek vyvádělo z míry, ale Brumbál zůstav klidný a snažil se myslet. Věděl, že by jeden z nejmocnějších kouzelníku minulých tisíciletí nenechal vchod do svého hradu jen někde.
Muselo to být čestné místo. Proto tedy začal procházet stáje. Zdálo se mu nejpravděpodobnější, že ho zanechal, někde, kde byl jeho oblíbený kůň, nebo kdovíjaké zvíře, které tu bylo " ustájené".
Po chvíli vážně našel hada ze zlata. Pokoušel se do něj dostat, ale žádným kouzlem ani jiným způsobem to nešlo. Strávili tam celé odpoledne a na konec na nic nepřišli. Potřebovali někoho, kdo umí hadí jazyk. Vrátili se tedy do Fénixova řádu, přesněji do hlavního štábu.Tam opět neunikli výslechu.
Brumbál ale potřeboval zjistit jen jedno. Za tím se také vydal do knihovny. Potřeboval si projít Zmiozelův rodokmen. A to do posledního puntíku. Proto tedy svolal radu a požádal všechny ,aby mu obstarali rodokmeny všech čistokrevných rodin v Anglii.
Po necelých deseti minutách se mu do rukou dostali první a po dalších dvou hodinách měl slušnou hromádku pergamenů. Jak se ukázalo, mohlo by být hadích jazykům v celé zemi jen pár. Tedy všichni žijící Zmiozelovy potomci. Ale byla velká pravděpodobnost, že nemusí sehnat s těmito schopnostmi nikoho. Přece jen žil Salazar o tři tisíce let dřív. Stejně však se to rozhodl zkusit. Vyšel tedy z místnosti a přemístil se někam pryč.
***************
Dalších pár dní nedělo nic až do jednoho rána, kdy jim donesl jídlo Severus. Ten jim řekl kdy nastane ten okamžik, kterého se báli. Jediné co je však drželo při životě bylo to, že Brumbál našel cestu sem do hradu. Proto se Harry ještě nevzdával.
" Pan profesor ví čas, kdy se bude váš takzvaný konec dít. Přijdeme nebojte se!" Toto byli slova, kterými se Snape rozloučil a šel pryč.
Harry s Hermionou tedy začali opět doufat. Tyto pouhé věty jim dodaly více odvahy, než vše za posledních téměř 15 dní. Oba Brumbálovi věřili. Koneckonců, byla to jejich jediná spása. Lehli si na postel a dlouze se políbili, kdyby na to nebyla chvíle už nikdy později. Poté upadli do neklidného, nočními můry proloženého spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.